opět na výletě
krajina za okny autobusu se pomalu noří do tmy, je půl šesté, noc přichází
na konečné
ráno. stan postaven dá se říci ve městě. u moře. pobalit věci a .. jak že to tu vlastně vypadá?
ale tak to by šlo
severozápadní směr, hory, moře... ticho, továrny jsou za kopcem, tady máš kolem sebe jen vítr v korunách stromů a moře dorážející na skály
a hned o kousek dál staré bunkry z války
prohlodaný kopec
do nitra země
rybářské základny rozeseté všude po pobřeží. někde omšelé, oprýskané, s odlupujcí se barvou z rezavých střech, jinde vonící dřevem prosáklým solí
město pod horou
poslední barvy podzimu
malé domky, za oknem dívka s rozpuštěnými vlasy, v batikovaném tričku zalévá květiny na parapetu, oblaka letí v odlescích skel a hory zdánlivě mlčí
kultura graffiti tady nemá moc velkou tradici, na betonových zdech najdete sem tam nápis, ale občas se někomu povede opravdu se vyjádřit
naproti fotbalovému stadionu další pozůstatky z boje o Narvik
všude jsou bíle natřené ploty. Úplně vás to tahá za oči, dlouho jsem tolik ohrad neviděl. na druhou stranu, je v tom spíš trochu žert a symbolizmus. Málo který má totiž branku. Standartní výška bývá tak do metru
vlak do švédska. lidi a železná ruda.
Brno 3000 plusminus
v mobilní době budkám definitivně dozvonilo
industriální Narvik
sestry na nákupech
horký polibek
i tady se ještě stále čeká na zimu
zase ty kotvy
vzhůru do ledového království
konečná kabinové lanovky
nad městem
jdu dál. večer se blíží. uprostřed skal se vynoří bouda. paráda, dám relax. když bude otevřená, uvidím, třeba pěkné místo na spaní...
no ..tento pohled jsem skutečně nečekal. trošku nezvyklé vybavení. asi jak z Fantomase
dáme si to ještě jednou... už tu rouru vzadu vidíte?
cesta vzhůru. až na vrchol, po dřevěných lávkách a schodech. ano, jestli se ptáte, tak nahoře ty dveře byly skutečně zamčené.
to je ta roura
večer na konečné sedačkové lanovky
a ráno. mraky odlétají ve vichřici, která řádí už od půlky noci. slunce pomalu ale jistě stoupá nad hory
sjezdovka
je libo freeride?
hory táhnoucí se do švédska
mé nejlepší vrcholové foto.
říkají mi Slyší Slunce
a slyším ho v každém z vás
pan vajíčko a kamarádi
lavo z arktidy nebo indiánské tipi .. jedno mají společné. Připomínají tvarem horu. Tyče, jako jednotlivý lidé, propojují zemi s nebem. Tam držíme všichni pospolu, do té doby bloudíme sami po zemi. A plášť je celý vesmír, který nás obklopuje
a domy jsou zde bílé jako sníh
250km na jih od Tromsø. Kousek a při tom uplně jiná krajina. Stále za polárním kruhem, ale třeba druhů stromů je tu víc a zem je suchá, voní po spadaném listí..
kino Aurora je tu taky... vzhledem k architektonickému slohu ve mě evokuje myšlenku ani ne tak polární záře, jako spíš té plechové lodi, která vystřelila do vzduchu. Hned se tu člověk cítí tak nějak doma
fredy odpočívá
kafe a cesta zpět
