My Way Out: září 2014

někdy vyrazíte bez zvláštního cíle, bez zbytečných předčasných ohlášeni. S pár bodama napsanýma na kusu papíru. Zbytek se stane jak se má stát, cestu skříží Ti co zrovna mají.

umělá vegetace zpříjemní čekání, zvlášť když je u židle ještě zásuvka. Nekoukáte furt jen do počítače, můžete ne chvíli nechat oči spočinout na známých tvarech listů. A pokud sedíte na opravdu správném místě, voní třeba v té části haly káva, nebo pizza. Lidské chutě jsou ukojeny, další letadlo letí za šest hodin

Oslo jsem zas neviděl. Vzhledem k umístění letiště a ceně jízdenky do centra a zpět, což byla pomalu cena do čech, no.. kouukal jsem na ty stromy a pustil jsem si Banány od Woodyho Allena

mezi světy

nad mraky

Praha. Po půl roce jsem viděl skutečnou noc. Tmu. Ulice. A svého oblíbeného barmana

to město je stále stejné. Jako každé jiné.

Asi jsem měl štěstí. Zrovna probíhal Harley sraz. Nebo něco takovýho. Randál, poskakující a mávající lidi, trouben. Vlastně tolik lidí jako dřív nemávalo, dnes každej natáčel na telefon, aby si potom doma pustil, co mohl vidět. A asi i těm ostatním, co bůhvíco zrovna dělají.

Jo, dřív stačila jedna fotka, pokud jste na to měli. Jinak se stačilo dívat.

A mávat

hlavní je být vidět a nesmazatelně se vrýt všem do paměti. Jako ten děda Claus

ano, chceme aby město žilo sportem a zdravým duchem. Navíc do přírody je to děsně daleko. A nikdo tam nebude mávat. A natáčet si to.

ano už i já jsem je viděl a vyfotil je. Zdokumentoval. Pochlubil se. A přiznávám, trvalo mi asi dobrý tři minuty, než jsem to pochopil.

výlohy, laskominy, létající plyšové srnky. Pokud to není daněk. A na skle už žádné obtištěné prsty a nosy. Už máme všeho dost

druhá strana ulice

Pojisti se člověče pojisti. Třeba proti životu

nebo co je vlastně ta životní pojistka?

stará a nová

racek a já

jako dřív a lidé to chtějí. A vyplatí se to

v sevření století

tady vždy oko turisty rádo zakotví. a ten den byly krásné mraky

prohlídka mostu ze všech stran.

tak ještě jednou. Ono je to vážně pěkný

umění do igelitky na cestu

zpátky v našich malých horách. 10 let života. Potkal jsem koho jsem měl.a řeka zpívala stále stejně

byla tu jedna akce. Ten kdo ji pořádal bohužel nepočítal s tím, jak se lidé v čechách bojí deště. Je to něco nebezpečnýho. Všichni se rozutekli, domů, do hotelových pokojů, kaváren s kafem za padesát, kamkoliv kde je sucho. Jako lidstvo jsme pochopitelně už od dob jeskyní stále v pokroku. Proč teda moknout, to už není moderní.

Možná jen pár dětí si chtělo hrát, vlasy jsou totiž srandovní když se vám lepí a tváře, voda v kalužích cáká, když do ní skočíte, voní jehličí a stromy, hory okolo jsou studené a zabalené v mracích, šišky kloužou, kořeny taky, ale co je mokrý tak na slunci pak zas uschne.

Možná jen pár cvoků to vidělo podobně

no, zas ale zbylo půl susu piva, kterej jsme dostali nakázáno vypít. V centru, v Obchoodku. Kolik z vás ví, že tam je? půl minuty chůze od bílého mostu. Hry, hlavolamy, hřiště, slackline,.. oáza

a jedna praštěná holka co má ideály, sny a obrovský dar to uskutečnit

je to jak rodina. I když se nevidíte často, cítíte se tam skvěle. Znáte to? Noc si s námi zahrává a mění naše tváře, už se nevidíme tak jak se představujeme, už jen žijeme.

a navíc, kdo má ruku v kapce, ... tak ten ví

zpátky na cestě

Výrovka. Pokud to není puštík

takové jsou někdy vzpomínky na místa, do kterých se vracíte. černobílé. Něco bylo fajn, tamto zas ne.

jiné vzpomínky se rozmažou do celé palety barev, není špatné ani dobré, vracíte se známou cestou

Ishi, poslední z kmene

Klondike bar, Pec pod Sněžkou. A lidi co maj stále stejně praštěný nápady.

Nevím kolik jsme toho vína vypili, ale po 4 hodinách ping pongu myslím že tak litr na zápas

jsme lidé dvou tváří a ani jedna není naše

přízraky ve tři ráno

kterou tvář nosíme nyní?

příjemné spestření cesty, vlastně asi první řidička autobusu co jsem v čechách viděl. Pěkná. štíhlá. S lehkou nohou na plynu.

příjemné spestření, po těch nervózních mrožích okupujících po desetiletí sedačky u volantu, a co vám napočítají i svačinu co máte v ruce.

vím že nám to ani nepříjde, ale to je prostě skvělý retro

zpátky v Brně. Sedum večer, pondělí, přeplněné kavárny, hospody, déšť, srandovně utíkající lidi po městě.

Nejlepší brněnské ráno, vítr v korunách stromů, kapky rozstřikující se o listy. Zamknout, pozavírat okenice a klouzat lesem dolů k vodě

podzim si vybírá svou daň

tak nezbývá než si stopnout loď

Kapitán, Dva unavení plavčíci v pruhovaných tričkách. Dvě dámy mluvící německy a se svačinou zabalenou v alobalu. a já, déšť, vylidněné břehy.

mé mládí, Moje rodina.

i když děláte něco jiného, stejně vás to přitahuje. Je to někde uloženo v hlavě. Možná v srdci

vidíte, díky okolnostem jsem se nepotkal s bráchou. Jen jsem projel okolo na parníku, nemělo cenu volat, stejně zrovna telefonoval. Uvidíme se. Zas někdy.