Cesty jsou jen čáry našich snů... slyší slunce

Cesty jsou jen čáry našich snů... slyší slunce

neděle 21. září 2014

Prestvannet


stěhování je něco jako sport. Když to děláte často, tak už vám to dost jde. Pro tentokrát jsem zakotvil tady. Leží to nahoře uprostřed ostrova, 15min pěšky od centra. Ano, i takhle může vypadat město 


prestvannet, oáza klidu, běžců, výletníků a ptáků. ostatně jako kadá jiná část této země


třeba racků


potáplic


racků je tu vlastně spousta. časem si zvyknete, že mořský racek je ve městě taková odvážnější, drzá forma holuba. Terorizuje po svém obyvatele města, křičí na sebe v ulicích, posedává na autech, promenáduje se po zastáckách. V noci pak provádí nálety na podnapilé nory a kradou jim z ruk sendviče. Opilec je vždy snadnou kořistí a racci čekající ve tři ráno před burger kingem to vědí a zlověstně se smějí.


rychloletci rybáci


ještě jednou královna potáplice


rybák, budoucí letec


příbuzenstvo


odpolední mraky nad městem


kachny


kachny


straka věčně kolem poskakující


racek s módními doplňky


no,.. a kachny. tentokrát potáplivé


přicházející měsíc


pár dnů do úplňku


a kousek na pevnině Tromsdalstinden


cesty kolem vody, kde potkáváte usměvavé tváře


v mlhavých ránech


 

krátký výlet na sever

Od nás je to na úplný sever ještě pár hodin cesty. Mezi horama, po pobřeží, zatím člověk zná cestu, jen v podobě mapy. Vrstevnice, fjordy, trajekt nebo zajížďka? prst cestuje na sever a pevnina mizí pod dlaní. Zbývá jen moře


dům u benzinové stanice a hora osudu? nevím, ale někdy se na ní stavím


pohledy z okna jsou stále plné hor a mraků


Lyngen alps od severu. cesta teprve začíná


Lyngeny jsou téměř poslední hory. Od nich směrem k severu už se okolí pomalu snižuje. Ubývá skalnatých vršků a stromů, krajina se zaobluje


V půli cesty. Losi i sobi. Cesta se na chvíli stočila do vnitrozemí. Jediná silnice, široko daleko. Pomalu jedete a rozhlížíte se, nemá smysl nikam spěchat. Tím jen člověk promešká přítomnost


drobný dějový skok. nejsevernější místo Evropy. Říká se to. Vlastně musíte projet tunelem pod mořem na jeden ostrov. Dřív se sem jezdilo trajektem, ale turistů je mnoho, kteří potřebují v rámci zájezdu dobýt toto místo. 
Ten nejsevernější mys je evidentně o pár desítek kilometrů bokem. Ale nevede tam silnice. A není tam restaurace.


vidíte, je to jen 500m. dá se tam dojít i pěšky...


byl tu kde kdo. Dál se takříkajíc už láme chleba. Bez lodi jen postáváte na pečlivě ohraničeném prostranství, s bezpečným zábradlím nad skálami a koukáte na oceán... k severu


ale oceán vás vždy odmění pocitem jisté drobnosti a respektu k okolní přírodě. Jen roztáhnout křídla, jako racci, kroužící kolem útesů


ušlapaný plácek, kovový globus, ploty, muzeum a obchody se suvenýry, občerstvení, kino, několik velkých parkovišť....
ale taky moře, delfíni a rybářské lodě bloudící pro nás někde v místec, kde se setkává hladina s nebem. 
Útesy a skály, s rozstřikujícími se gejzíry dorážejících vln.
Vítr


umění na konci kontinentu


kamenů je zde dost. po generace se od jara do zimy staví nové a nové mohylky na sebe, pokaždé když zas sleze snh a přestanou větrné bouře bičovat útes. Posbírají se znovu, tři čtyři na sebe..
vrátíme se


severní konec kontinentu


jo a tohle není meterologická stanice. jsou to vojáci. netábořte tam. a nerozdělávejte oheň
i když je tam takovej hezkej plácek bez kamenů. ne že by se možná něco zásadního stalo.
ale u silnice je malá cedulka, že se tam nemá chodit. ráno za světla je docela pěkně vidět.
i ta přístávací plocha pro vrtulníky. a pěkná zelená barva objektu..



tak zas někdy


Sob. Tulák, kterého potkáte všude na svých cestách.


Finmark. Náhorní plošina, téměř bez stromů, jedna cesta, jedno vedení drátů s elektrikou a obzor.
čas od času se u silnice vynoří malé domky Sámů, drobné, v matných barvách, ztracené uprostřed pustiny.


 Ještě jedna zastávka u moře, Alta. Jedno z posledních měst na severu. 
s obchoďáky, školama, mírnězvlněnou krajinou a borovicovými hájemi u pobřeží, písečnými plážemi a pár tisíc let starými malbami na skalách.


Zpátky do Finmarky. Cesta se vyšplhá kaňonem zpět na náhorní plošinu, pár set metrů nad fjordy a jste zas v úplně jiném světě.


Typická laponská vesnička


Kautokeino. Takové centrum Laponska. Je zde klid, krajina je písčitá, posetá v tuto dobu květinami. Po řece projíždí rybáři na člunech. Koně se honí v ohradách u silnice. Jeden dřevěný kostelík, museum, obchod. Kolem projíždí dodávka, kerou řídí stará laponka v tradičním oděvu. Sbarevnou čepicí, pošitou modrými, červenými a žlutými stuhami. Obloha je modrá, polární noc má ještěě čas. Sobi ještě nabírají na váze, lidé se na vás usmívají, trochu ostýchavě. Trochu jakoby hleděli někam do svého světa, Za vámi za chvíli zaklapnou dveře od auta a vše bude zas jako jindy. Obloha modá, kytky růžové, vzduch suchý, ještě teplý.


Jeden z původních domků. 19 století. Zvláštní, kolik málo místa člověk potřebuje pro život že? protože za dveřmi je pak celý svět


Koncem 19 století tu bylo povstání. Laponci versus norové. Církev si taky přihřála polívčičku.
Ostatně jako vždycky. I tady byli ti naivní a Ti chamtiví. Na všech stranách. Hrál v tom roli alkohol, zásobi, obchod a sobi. Nic vesélého. Dopadlo to dobře. Moc se tu v norsku nepije a lidi se zadají být šťastní.


Hranice Norska a Finska. Plochá krajina posetá jezery. Neskutečné barvy v zapadajicím slunci.
až podivně překrásné místo


z Finska zpět. Na obzoru už se upět zvedají hory. Pak sjet dolů k moři, do našeho světa. Díváte se dopředu, neohlížíte se, jen ve zpětném zrcátku zvolna bledne den.

ohlédnutí č. 7 - skiing 2

Velkou nadmořskou výškou to tu sice neoplývá, ale díky umístění za polárním kruhem... takže zábavný květen a červen


u moře už bylo na koupání, slunce, vlny, teplo, ale stačilo to vzít kus od silnice do kopců


a našlo se ještě spoustu sněhu


a v nižších partiích to zas bylo hodně vtipný ježdění


kdo dojede nejdál po trávě a pod


kraťasy, tenisky, zbytek na batohu


slunečné odpoledne nad městem


skialp jak má být


to věčné sundávání a nandávání lyží jen zdržuje


spring


pikniky a přicházející zima s večerem


přes jezero


každý jak chce


troms


lyžování nad městem


zhruba 10. května, 500m nad mořem


pevnina si zachovává studenější počasí, tam bylo sněhu ještě víc


jezera a hory .. v Kattfjordu


na jižních svazích už těžkej sníh


cestou dolů


přes potoky a jezírka


hledání cest


až do konce a o kousek dál


některé vršky jsou ještě v mracích


zamrzlé jezero pod Storstolpanem


a my na jeho hřebeni


ve sněžení dolů


konec června, stále je kam jít