Od nás je to na úplný sever ještě pár hodin cesty. Mezi horama, po pobřeží, zatím člověk zná cestu, jen v podobě mapy. Vrstevnice, fjordy, trajekt nebo zajížďka? prst cestuje na sever a pevnina mizí pod dlaní. Zbývá jen moře
dům u benzinové stanice a hora osudu? nevím, ale někdy se na ní stavím
pohledy z okna jsou stále plné hor a mraků
Lyngen alps od severu. cesta teprve začíná
Lyngeny jsou téměř poslední hory. Od nich směrem k severu už se okolí pomalu snižuje. Ubývá skalnatých vršků a stromů, krajina se zaobluje
V půli cesty. Losi i sobi. Cesta se na chvíli stočila do vnitrozemí. Jediná silnice, široko daleko. Pomalu jedete a rozhlížíte se, nemá smysl nikam spěchat. Tím jen člověk promešká přítomnost
drobný dějový skok. nejsevernější místo Evropy. Říká se to. Vlastně musíte projet tunelem pod mořem na jeden ostrov. Dřív se sem jezdilo trajektem, ale turistů je mnoho, kteří potřebují v rámci zájezdu dobýt toto místo.
Ten nejsevernější mys je evidentně o pár desítek kilometrů bokem. Ale nevede tam silnice. A není tam restaurace.
vidíte, je to jen 500m. dá se tam dojít i pěšky...
byl tu kde kdo. Dál se takříkajíc už láme chleba. Bez lodi jen postáváte na pečlivě ohraničeném prostranství, s bezpečným zábradlím nad skálami a koukáte na oceán... k severu
ale oceán vás vždy odmění pocitem jisté drobnosti a respektu k okolní přírodě. Jen roztáhnout křídla, jako racci, kroužící kolem útesů
ušlapaný plácek, kovový globus, ploty, muzeum a obchody se suvenýry, občerstvení, kino, několik velkých parkovišť....
ale taky moře, delfíni a rybářské lodě bloudící pro nás někde v místec, kde se setkává hladina s nebem.
Útesy a skály, s rozstřikujícími se gejzíry dorážejících vln.
Vítr
umění na konci kontinentu
kamenů je zde dost. po generace se od jara do zimy staví nové a nové mohylky na sebe, pokaždé když zas sleze snh a přestanou větrné bouře bičovat útes. Posbírají se znovu, tři čtyři na sebe..
vrátíme se
severní konec kontinentu
jo a tohle není meterologická stanice. jsou to vojáci. netábořte tam. a nerozdělávejte oheň
i když je tam takovej hezkej plácek bez kamenů. ne že by se možná něco zásadního stalo.
ale u silnice je malá cedulka, že se tam nemá chodit. ráno za světla je docela pěkně vidět.
i ta přístávací plocha pro vrtulníky. a pěkná zelená barva objektu..
tak zas někdy
Sob. Tulák, kterého potkáte všude na svých cestách.
Finmark. Náhorní plošina, téměř bez stromů, jedna cesta, jedno vedení drátů s elektrikou a obzor.
čas od času se u silnice vynoří malé domky Sámů, drobné, v matných barvách, ztracené uprostřed pustiny.
Ještě jedna zastávka u moře, Alta. Jedno z posledních měst na severu.
s obchoďáky, školama, mírnězvlněnou krajinou a borovicovými hájemi u pobřeží, písečnými plážemi a pár tisíc let starými malbami na skalách.
Zpátky do Finmarky. Cesta se vyšplhá kaňonem zpět na náhorní plošinu, pár set metrů nad fjordy a jste zas v úplně jiném světě.
Typická laponská vesnička
Kautokeino. Takové centrum Laponska. Je zde klid, krajina je písčitá, posetá v tuto dobu květinami. Po řece projíždí rybáři na člunech. Koně se honí v ohradách u silnice. Jeden dřevěný kostelík, museum, obchod. Kolem projíždí dodávka, kerou řídí stará laponka v tradičním oděvu. Sbarevnou čepicí, pošitou modrými, červenými a žlutými stuhami. Obloha je modrá, polární noc má ještěě čas. Sobi ještě nabírají na váze, lidé se na vás usmívají, trochu ostýchavě. Trochu jakoby hleděli někam do svého světa, Za vámi za chvíli zaklapnou dveře od auta a vše bude zas jako jindy. Obloha modá, kytky růžové, vzduch suchý, ještě teplý.
Jeden z původních domků. 19 století. Zvláštní, kolik málo místa člověk potřebuje pro život že? protože za dveřmi je pak celý svět
Koncem 19 století tu bylo povstání. Laponci versus norové. Církev si taky přihřála polívčičku.
Ostatně jako vždycky. I tady byli ti naivní a Ti chamtiví. Na všech stranách. Hrál v tom roli alkohol, zásobi, obchod a sobi. Nic vesélého. Dopadlo to dobře. Moc se tu v norsku nepije a lidi se zadají být šťastní.
Hranice Norska a Finska. Plochá krajina posetá jezery. Neskutečné barvy v zapadajicím slunci.
až podivně překrásné místo
z Finska zpět. Na obzoru už se upět zvedají hory. Pak sjet dolů k moři, do našeho světa. Díváte se dopředu, neohlížíte se, jen ve zpětném zrcátku zvolna bledne den.
Žádné komentáře:
Okomentovat