a píšu si pokračování, které se jmenuje Alice
ale zatím, zde, slova, pár obrázků, můj vnitřní vesmír...
autor : Tomáš Vaculka
OBRAZY
předehra
Autobus číslo 42. Kromě řidiče i pár cestujících. Je večer, okny šikmo proudí dovnitř paprsky zapadajícího Slunce, míhajícího se za domy, daleko, nade všemi. Černé stíny stromů lemujících silnici, kreslí uvnitř autobusu svůj hypnotický obraz. Jeden za druhým běží od předu do zadu, další a další, stíny útlých černých větví a odlesky barevných listů, lapené mezi kapkami deště na oknech. Vzduch je cítit mokrými kabáty a naftou, tabákem, přicházejícím podzimem. Cestující jsou ponořeni do svých myšlenek a letáků z obchoďáku. Zatoulaní do vzpomínek, na práci, školu, přítele, na to co udělat k večeři. Stíny kaštanů kreslí kmitavé čáry přes zamyšlené tváře, matika za čtyři, šunka za šedesát. Malý kluk v modré pláštěnce klečí na sedadle a obkresluje prstem na upocené sklo zapadající Slunce.
Sedí vzadu, s čepicí staženou přes uši, vybledlý oranžový hedvábný šátek kolem krku, hlavu opřenou o sklo. Černé vlasy plné zakroucených prstýnků jí stékají přes tvář, dívá se ven, sleduje krajinu a myšlenky. Autobus zabočil na zastávku, přistoupil pán o holi s malým psem, rozcuchaným, šťastným, věčněsepletoucím pod nohy. Pes vrtí ocasem, muž usedá, něco mu říká, řidič nahodil dvojku, stíny, hluk motoru, oranžové slunce. Vypadá jak Bářina Amálka, pomyslela si tmavovlasá dívka, ta taky když vrtěla ocasem, tak jí u toho plandaly i uši. Neviděla jsem ji možná, tři roky to budou? asi, surfovali jsme na jižní pláži, vlny dorážely na zlatavý břeh, nad hlavou pálící slunce, palmy ohnuté ve větru na pobřeží, prkno hledající si cestu vlnou. Večer oheň mezi písečnými dunami, kousek od zaparkovaného karavanu. Stian hrál na kytaru tak tiše, aby i praskání hořících bílých kusů starých stromů, vyplavených mořem, bylo součástí hudby. Rudě zlaté světlo plamenů tančilo po opálených, téměř nahých tělech, holky s pestrými sarongy kolem boků, kluci s vlasy zacuchanými solí, všichni bosí a hvězdy se odrážely v jen lehce rozvlněné hladině nočního oceánu. Stačilo si pak jen lehnout do písku na záda a poslouchat šumění vlnek, nikdy nekončící, plynoucí do snu. Ráno uklidit pro radost pláž, po místních i turistech a než příjde ta správná chvíle, jen sedět, s mořem na dosah a se zavřenýma očima, hledět do sebe a poslouchat přicházející vlnobití, šustění větru v mávajících listech nad hlavou. Pak s plnou pusou slané vody zkoušet další a další, nebe je modré a moře plné burácejících hřebenů vln.
Kolem se mihla silueta obchodního domu, autobus zastavil, přistoupilo asi deset lidí s taškami nacpanými k prasknutí. Blížící se víkend hnal ty další, co vystoupili, opačným směrem. Ještě je otevřeno, den nekončí. Dívka se trochu zakabonila, snažila se vzpomenout, co má doma v ledničce. Nojo, rajčata, sýr. Asi tam fakt musím, zítra, vezmu i víno, dvě, dvě červený a dvě bílý. Autobus sebou trhnul, ozval se smích a zvuk padajících jablek na podlahu. Mladík, asi tak sedmnáctiletý, který si přisedl, jí nevěnoval jediný pohled, zalovil v kapse, pár rychlých pohybů palcem, telefon se rozehrál barvami. Kluk ho jednou rukou zastínil před sluncem, ze sluchátek se ozval jiný rytmus. Asian Dub Foundation? napadlo onu dívku, snažila se vytěsnit všechny ostatní smysly a soustředit se jen na sluch. Asi ne, moc plochý, to bude nějaká novinka, ještě že nemám radio, no, sluchátka ale dobrý, kouknu se zítra taky, jak budu kupovat to víno. Město se stále rychleji nořilo do tmy, lidé proudili sem a tam, kolem se mihly světla linoucí se z barů na nábřeží. Nad řekou se na chvíli ukázaly reflektory ozářené věže chrámu, voda pod mostem byla černá, parník obsypaný planoucími lampiony zahoukal kousek od břehu. Kluk v čepici a vytahané mikině stál opřený o své kolo na samé hranici vody a zamával na pozdrav.
Když zastavili na křižovatce, všimla si plakátu s reklamou na výstavu moderního užitečného umění. Biomechanické stavby, bubliny futuristických vizí zakomponovaných do krajiny, skleněné pyramidy zrcadlící nebe, věže podobné stromům chaoticky obsypané balkony, čnící vysoko do mraků, mezi tím jak hadi kroutící se tepny několika podlažních silnic, proplétající se klubko tepající vlastním životem, tubusy nadzemních drah, administrativní centra ježící se stromy a takřka přirozeně vrůstající do zeleně, kde v každé volné minutě člověk cítí spojení s přírodou, se Zemí, která je někde hluboko pod kořeny měst, stále tam je, hluboko v nás.
Byla se tam podívat minulý týden, expozice byly plné modelů snů ve skleněných boxech, zdi vytapetované obřími, graficky dokonale zpracovanými vizemi, vedle nichž jste pocítili svou malost a přítomnost boha, Boha, který nás obdařil tak zázračnou tvořivostí, která nemá určitě, a tím si můžeme být jisti, na tomto světě obdoby. Možná v celém nám známém vesmíru. V jedné části vejdete do obří kostky. Interaktivní stěny uvnitř promítají vizualizace ulic, center plných parků, obchodních zón prozářených sluncem a vše se mění vždy od toho místa, kde se jich dotknete. S úžasem sledujete, jak se další nitky snů rozběhnou kolem vás, vše se přemístí, složí jedno do druhého, kolem rozkvetou další části budoucího světa. Stavíte si vaše města, jako doma na svém oblíbeném počítači. Propojit novou silnicí dva úrodné kraje, koupit pár ovcí, vyhlásit válku, stejná hra, jen zde jste zcela obklopeni iluzorním světem, rostoucím a měnícím se kolem vás. Strohou elegancí i pitoreskními fantaziemi, je to váš svět, vaše budoucnost, důvod proč žít.
Místnosti byly skvěle klimatizovány, z reproduktorů se linul tichý zpěv exotického ptactva kombinovaný s atmosférickou hudbou .
Cítila se tam jako ryba ve vodě, jako drobný obyvatel korálového útesu, který pulsuje kolem. Vše se kroutí a žije v rytmu proudící masy oceánu, naprogramovaní lidé se míhají kolem na svých elektrických kolech podobní hejnům pestrobarevných rybek, magická hladina se leskne na dosah a okolo krouží žraloci.
Byl tam pak jeden sál, v něm obrazy. Stranou od ostatních výsavních síní. Minulé století, minulost. Místnost byla prázdná, jen paní nejasného stáří seděla na židličce v rohu a dívala se z okna. Střetly se pohledy, když dívka vešla, na okamžik, dva úsměvy a dobrý den nám všem. Procházela se pak kolem obrazů. Byly neurčité, spíš jen tušení skrytých tvarů, náznaky. Šmouhy barev a snů. Přečetla si název prvního plátna a nevěřícně se na něj podívala. Usmála se a poodstoupila tři kroky do zadu. Stála s hlavou mírně nakloněnou ke straně, oči přivřené, ruce v kapsách kabátu, soustředěně hledala jednotlivé obrysy tahů štětce, obtisků, vrstev. Zkusila další. Jak pomalu šla místností, její mysl se uvolňovala, už ztrácela lehce koncentraci, nechávala plynout myšlenky, pohrávající si s kombinacemi barevných odstínů, tvarů a stínů. Najednou se jí tam vynořoval obsah těch názvů, které si vždy přečetla. Byly jako stíny myšlenek. Obrazy vzpomínek z minulosti, představy toho co bude, labyrit, kterým běžela sama ve své hlavě. Třeba ten kůň, byl tam i nebyl. Stála v galerii, koukala na obraz a ten kůň, kterého chtěla najít na plátně, který měl být součástí většího celku, najednou se jí vynořil ze vzpomínek. Bílý, s černými fleky jak dalmatin, malý s krátkou hřívou, jezdila na něm po loukách, tráva byla vysoká, žloutla do stejné barvy jakou měly indiánské stany, postavené kus od stárnoucí třešně, sehnuté až k zemi. Na jejích spodních větvích povlávaly čtyři barevné stuhy, za čtyři větry, světové strany, roční období, dobré duchy strážící klid tohoto místa. Vzduch byl cítit ohněm a přicházejícím podzimem. Smečka neunavitelných psů se honila kus od tábora. Stačilo na tom koni, jak se jen jmenoval, možná Gleška, vlastně jak jinak, stačilo popojet jen kousek za malou teréní vlnu, stany zmizely, všude okolo zbylo jen moře trávy. Vítr jí rozevlál vlasy, tvrdé dlouhé stonky srhy jí šlehaly přes nohy v mokasínách a krátkých legínách, kůň pohodil hlavou, svaly hrály pod pruhovanou dekou místo sedla, jsme jedno tělo, jedna duše, do teď spojení. V dálce zazněl buben, silnice byla v nedohlednu. Nad lesem zakřičelo káně, zaclonila si oči, jeho obrys se rýsoval proti nebi a v kruzích plul vysoko nad okolní udržovanou krajinou. Stín volnosti. Takové to byly malby, odrazy vzpomínek, a možná představy opakující se budoucnosti. Stačilo jen v přítomnosti nechat vše plynout.
U posledního obrazu chyběla cedulka s názvem. Rozhlédla se po zemi, jesli někam nezapadla. Venku se začínalo šeřit, z křižovatky zaznělo zahoukání aut, lidé spěchali z obchodů do svých prosvětlených domovů, hejno holubů se vzneslo nad střechy domů a zakroužilo nikdy neusínajícím městem. Opět poodstoupila a chvíli se dívala do neurčité změti linek, črtů a barevných naplavenin. Možná je tam strom, dva ptáci v koruně, červené jablko padá na zem, ne, spíš vlk, dívá se na mě. Myšlenky pluly, stará paní ji zvědavě pozorovala a usrkávala z drobného porcelánového hrníčku kávu. Bylo to jak linka příběhu, spatřila tam oči někoho, ke komu se ne zrovna nejlíp zachovala. Nebo on k ní? bylo to dávno, teď ale z těch očí září Slunce, ano, je to Měsíc a Slunce, jedno se odráží v druhém a na linii střetu světel se jako stín promítá strom, zakořeněný, který se nemůže pohnout. Ale možná i on ve svých pomalých, léta plynoucích myšlenkách trhá kořeny ze země a vydává se na pouť, na tu vysokou horu, co se rýsuje za ním. Ta, na kterou se styděla jít s ostatníma, všichni byli tak zdatní, dobře vybavení, skupinoví, ta hora jí zůstala na fotce, doma nad postelí, vytržená z časopisu i času, v malém bílém rámečku, s přilepeným uschlým kavylem v rohu, stále ještě slabě vonícím létem, půjde tam, už nyní a z jejího ostrého vrcholu vzlétne, spolu s těmi kavkami. Jablko má tvar srdce, ne, je to kámen, červený kámen, jaspis s bílými žilkami křemene, vyplavený z moře. Leží v písku, kolem ty tenké linky jsou jakoby vyryté ostrým koncem ulomené větve, je to spirála příběhu a vzpomínek, jsou v ní lapeni dva obrysy ptáků černých jak noc, kroužících spolu nad skalami padajícími do údolí. Jejich křik ji volá, vzlétne s nimi, poletí daleko, tam kde se lesknou ledové stěny tyčící se z moře a kde její srdce leží zmrzlé mezi barevnými kropenatými kameny na malé pláži, tam kde okolní hory se na sebe dívají v odrazech hladiny, jak jim sluší kumulující se mraky, prohřáté v po měsíce nekončícím dni. Maják houká pravidelně, od severu přichází bouře.
Kojot se usmál a jeho tvář se změnila na půlměsíc.
Líbí se vám? z proudu pulsujících myšlenek ji vytrhl hlas té staré dámy. Možná včas, v koutku oka se jí utvořila malá slza, kterou rychle utřela do rukávu. Měla pocit, že se na ten obraz dívala celé věky. Ano, moc, přitakala, jen jsem se asi do něj trochu zakoukala. Obě se na sebe usmály.
Po prvé jsem viděla jeho obrazy, no, asi před šedesáti lety. Pravila ta paní, zvedla se ze své židle a přišla pomalu k ní. Byla jsem studentka, mladá, bláznivá holka, však to znáte slečno. Úsměv. Byla jsem na jeho vernisáži. Tehdy to bylo naopak. Žádný z těch obrazů neměl jméno. Až ten poslední. Moje kamarádky prolítly kolem a někam zmizely, do ulic vonících rozkvetlými parky, pomalu prostupujících horkostí přicházejícího léta, kde zmrzlina jim tekla po prstech a okvětní plátky třešní se jim snášely z korun stromů do vlasů. Smály se a pokukovaly po útlých chlapcích ve vojenských uniformách, jen já jsem zůstala a zakoukala se tak jako vy nyní. Pak na tom posledním, bylo kromě názvu napsáno i - tento obraz jsem z této kolekce namaloval jako šestý. Chytla mě ta hra, chodila jsem znovu a znovu dokola v galerii a hledala nitku příběhu. V noci jsem nemohla usnout, u okna v měsíčním světle jsem si prohlížela letáček, který jsem dostala, s otištěným jedním z jeho obrazů. Jmenoval se Havran. Pak jsme se i setkali, byl vysoký, o dobrých třicet let starší než já, moje kamarádky se smály jeho vytahanému šedému svetru, zakulacenému břichu a šedým vousům, ale bylo to krásné léto, atelier voněl po barvách, kolem v zahradě pomalu zlátly kaštany a v noci se nad stropním oknem blyštilo celé nebe. Mám od něj jeden obraz, autoportrét, jiný než ostatní, maloval ho a já ležela schoulená v obrovském houpacím křesle, vzduchem se nesla vůně kávy a hlas Edith Piaf, on se dívá na mě a ve sklech jeho brýlí se lesknou odrazy listů, prosvítajících podzimním sluncem. Ale je to už dávno. Hlas se jí trošku vytratil, obě zamyšleně hleděly někam do dálky, mezi plátna .
No, nebudu vás slečno zdržovat, usmála se ta paní, za chvíli se stejně zavírá. Přeji vám krásný večer a tady, to je pro vás. Je to jméno toho posledního obrazu. Do ruky ji vtiskla lísek a jemným pohybem ji postrčila směrem k východu.
Když za sebou zavírala dveře, viděla proti oknu siluetu mladé copaté holky, neklidně postávající před obrazem vyplňujícím celý prostor. Na něm právě černý havran spolkl Slunce, stála v objetí jeho křídel, pomalu ji obepínajících, podobných noci, se zakloněnou hlavou a pusou vonící po třešních. Dveře se s tichým klapnutím zavřely. Na chodbě se pak podívala na ten papírek, bylo na něm jediné slovo, napsané propiskou, lehce roztřeseným písmem. ZRCADLO. Večer voněl po víně a ticho v parku přerušovaly zvuky prvních padajících kaštanů.
Teď se večer vkradl mezi pasažéry, klimbajících ve svých snech o životě. Je to zvláštní, pomyslela si, sedím zde, vnímám cestu, jsem přítomná vtom kde právě jsem a při tom mé myšlenky pádí v čase, chytají se symbolů, které vidím, chvíli do minulosti, hned zpět, představy, iluze, snění, dohromady s realitou okolo.
Předposlední zastávka před konečnou, tma už uchvátila tuto část Země , chabě se bránící milióny světel. Tady, na druhé straně města jsou ale ještě vidět hvězdy. Vystoupila, ulice byla plná kaluží, červená zadní světla autobusu odplula do noci. Nad zastávku se nakláněla pouliční lampa, občas zablikala, poslední před tichými lesy. Dívka sáhla do své tašky přes rameno a vyndala z ní svazek papírů v modrých deskách, převázaných motouzem s provrtaným kamenem. Po chvíli našla v tašce fixu, dřepla si a na koleně napsala na přední stranu velkým písmem - OBRAZY. Opět začalo trochu pršet, když bosá, se sandály v ruce, šla mokrou silnicí směrem k tmavým domům.
VRACEJÍCÍ SE MĚSÍC
Noc. Tichá a obepínající, stíny tančí po kmenech okolních stromů v divokém reji, za doprovodu tlukoucího srdce ohně. Je noc stínů a rudých záblesků jisker, noc zářivého Měsíce, zastiňujícího stříbřitými nitkami svitu okolní hvězdy. Noc, kdy ožívají představy a vůně jsou silnější než spánek. Zbývá pět silných větví do úsvitu, než oheň bude jen rudým okem, vyhasínajícím srdcem posledního draka a poletující popel zviditelní proudy větru. Pod kůží horského lva nedaleko doutnajících klád, pomalu vychladnou dvě těla, jen těla, plná neuhasínajícího žáru.
Světlo ohně osvětluje jeho tvář. Mladá, nevýrazné rysy, velké oči. Dech je zrychlený, ruka pomalu, pramen za pramenem, uřezává chuchvalec dlouhých vlasů, jeden pramen sebe, část prodloužené duše, výraz nositele. Poslední vlas povolí a celý ten dlouhý cop je nabídnut, na druhou stranu ohně, odvrácenou stranu Měsíce. Přijímá ho, lehce se jí chvějí ruce, nabízí na oplátku spletený snop svých tmavých kadeří, tu část duše, jenž je jí nejbližší. Usmívá se a stejně po jejím způsobu, ovijí prameny kolem svého zápěstí. S úsvitem jsou těla chladnější.
Dali jsme jeden druhému
Ustřižený pramen duše
Dali jsme se jeden druhému
Ten večer byl stejný, jako spousta předchozích, slunce kdyby se mohlo ušklíbnout, zmizelo by se zasyčením do mlhy za domy. Poslední cigareta, neměl bych, vím. Ráno si to obhájím patnáctiminutovým stojem na hlavě. Jsem jogín jednoho okamžiku dne, či nekonečně se opakující den jednoho jogína. Hořícím koncem obkresluji nad obzorem vzpomínku na Slunce. Mohl bych opět zkusit začít znovu malovat, jen hlava neumí vést ruku, hlava, plná myšlenek a představ o dokonalosti výsledného díla, plná míhajících se obrazů. Chvíli jsou to louky a meandry řek, kde jsem procházel minulý víkend sám za raního deště, Tvá ruka pod hlavou těsně po setmění, když se propadneš z okolního světa hluboko do svých snů a světlo svíček tančí po tvých vlasech, padajících Ti do tváře. Hned na to mi v hlavě buší kopyta antilop, lvi strhávají poslední ze stáda v brodu řeky. Jiné obrazy jiných, černobílé črty vzpomínek míhající se na hrubém papíře a místa kde jsem nebyl. Tvůj úsměv, když ráno vstanu a věnuješ mi první pohled od kávy.
Padl jsem na všechny čtyři
a celou noc lovil se smečkou
lovil jsem Tebe
a když jsem se ráno probudil
s myšlenkama od krve
roztrhala jsi mě jediným pohledem
Nebe nad městem se propadá do tmy, párek ospalých kosů se promenáduje v zahradě, v malém tichém království, kde hluk aut je jen vzdálenou kulisou. Minulost vzpomínek, budoucnost představ. Je to bolest, kterou nechci zachytit na papír, jen bolest. Raději zkusím namalovat ještě jednou Slunce, Měsíc, dům.
Ruch města doléhá tlumeně do mého útočiště pár metrů nad zemí, skrze holé větve stromů a barevné girlandy sušícího se prádla. Vzduchem se nese vůně deště i alpských květin, je to stejné jako vysoko v horách, nebe, vlající kusy látky, sny. Ten pavlačák nepatří k nejhonosnějším v této čtvrti, ale má svou vůni zaprášených zákoutí a rezivějícího zábradlí. Má svou hudbu kroků v průchodu a kapající vody z prorezivělé rýny do sousedčina lavoru. Je to dům, který mám rád a on mne. Nedaleká křižovatka dýchá blikajícím oranžovým světlem. Siluety chodců jsou tmavé, černí ptáci slétající se do hnízda noci. Černí jako tehdy při cestě Ukrajinou byli muži černě odění i v prosluněném dni, ženy měly své pestrobarevné šátky, tržiště hlučela a vyhřezávala do ulic. Usmívala jsi se, kupovala sýr, brala mne za ruku.
Je někdy kolem Vánoc. Spíš pár dnů před. Je ta doba, kdy jsem doma prohledával byt se zarputilostí Colomba a objevoval skrýše s dárky. Pak srdce v krku, stál jsem poslušně zády ke stromku, s pohledem visícím na plápolajících svíčkách, rozestavěných dokola na malém stolku. Tyčící se hořící les a malí porcelánoví anďelíčci, jeden hrál na trumpetu, druhý na harmoniku, třetí s ulomeným křídlem hleděl někam ke stropu. Stěny se nořily do tmy, obrazy s portréty a črty Van Goghových lodí, tanečnice v palmových sukýnkách, hřebeny vln, hřbety knih, vyrovnaných po všech vodorovných plochách, průvodci na cestě poznání, průvodci do propasti doby. Zapomínal jsem slova koled, navždy vtiskl do paměti vůni jehličí, vosku a slaměných ozdob. Těšil jsem se a nemohl vydržet. Dárky rozdávala babička, luštila shrbená malé cedulky se jmény, nekonečně dlouho, všichni se usmívali. Věřil jsem v překvapení.
Teď kolem posedávají známí, kamarádi sledující se ostřížím pohledem, sokové v množství vydělaných peněz, na křeslech, na zemi, se sklenicemi v rukou, balí cigarety aby na chvíli unikli ven, pod hvězdy. Jejich ženy hovoří hlasitě, aby překřičely randál hudby, dětí, psů, nás. Vánoční atmosféra má vůni řezaného stromku, děcka jakoby mimochodem brousí kolem něj a snaží se rozluštit písmena na pestře zabalených dárcích. Je doba blížících se Vánoc, popíjím víno, jsem sám se spoustou přátel.
Bylo to pár dnů před tím. Lidé chaoticky zkupovali z obchodů vše na čem bylo napsáno sleva, v potravinách to vypadalo, jako by každá rodina měla doma ubytovanou tlupu nenasytných divochů. Konec roku, konec světa. Amen.
Nikdy jsem do kostela moc nechodil, ale dav mne postrčil směrem ke dveřím, taktak jsem si stihnul sundat čepici. Sedím v zadu, chrámová loď se vznáší nad hlavou a mizí za světly zavěšenými u stropu. Lidé jsou tiší, zpěváci se zavřenýma očima rozechvívají vzduch. Všichni jsou malí mezi gotickými sloupy, tyčící se jak začarovaný les směrem k nebi. Z davu kolem stoupá pára, stádo božích oveček, stádo naslouchající, poslušné. Každý okolo je pohroužen do svých úvah. Modlí se, probírají mimoděk v hlavě blížící se Vánoce. Co dát mámě, děckám bude špatně v autě, až pojedeme na hory, malej vyrostl z bot, šéfovi řeknu, že chci přidat, ale ne práci, bože smiluj se nad námi. Lidé sedí, vstávají, má to řád, neznám ho, ale cvičím s nimi.
Přemýšlím, odkud se bere ta vlna horka, procházející plícemi, srdcem, věřím i nevěřím, myslím na Tebe. Ze vzpomínek mne vytrhnul hromadný úprk věřících. Ještě je brzo, budou mít určitě ještě všude otevřeno. Křižují se takřka v poklusu. Máma, boty, hory, kinedril, kapr. Utíkají z chrámu do svých nových osvětlených kostelů. Jsme věřící všemu, co nám nabídnou za přijatelnou cenu. Zůstal jsem poslední, ten na kříži se usmíval.
V kapse mi pípnula nová zpráva v telefonu. Vytržení z reality, zapálím si. Často jsem si v poslední době zapaloval, když jsi mi psala. Natáhnu čepici přes uši, zima se plíží městem.
Potřebuji být sama, uzavřela jsem se..
Vlci se plíží městem, bary jsou plné lidí, potřebuji být sám.
Večírek skončil až pozdě v noci. Mato spal na místě psa domácího, pes v dětském koutku, děti v náručích, já v křesle u schodů. Den se probral do modra, je adventní neděle. Vařím si kávu v tiše oddechujícím domě, pak na zápraží o hrnek zahřívám prsty. Sníh na dvorku za domem křupe pod podrážkama bot, datel se komíhavým letem snaží odnést příliš velký ořech, den je dokonalý, modrý, adventně osamělý. Volání k obědu mi prozradilo, že ne vždy vše vypadá jako ráno. Promrzlý jsem přišel ke sváteční tabuli, které vévodí některý z řádu opeřenců propečený do křupava. Sedím mezi blízkými, před námi hoří čtyři svíčky. Majda mne bere za ruku, z druhé strany svého muže, mého přítele z dětství, piráta z rozbouřeného potoku za domy. Ten obrací oči ke stropu a se soustrastným pohledem se mne chytá, jsem stéblo, jsme kruh. Na ta slova nikdy nezapomenu, ať se tu sejdem opět za rok, spolu a šťastní. Jen teď už jeden chybí.
Město zčernalo, bílé ulice se lesknou, nad lampami je největší tma. Musím se trochu sebrat, bodla by vana plná horké vody, moře soli a Led Zeppelin. Jsem maják na okraji zátoky mého malého moře, kolena vystrkuju z vody v přílivu a odlivu, dva ostrovy pokladů, ruce svádí námořní bitvu, potápím se.
Nejdelším výdechem vypouštím z plic vzduch. Každá bublinka razící si cestu vzhůru je část Tebe. Bubliny vzpomínek, jenž splynou se vzduchem, můj heliový balón kolem mne, obklopující, obepínající, vždy přítomný na každém kroku. Tvá silueta orámovaná horou, vůně po koupání, vějířky od smíchu kolem očí, dech při milování, ten pohled, když se díváš na výsledek mých kuchařských dovedností, křivky Tvého těla, ostrovy naděje i zátoka slasti, pramen Tvých vlasů propletený modrou stužkou, připoutaný k mému zápěstí.
Jsem jako vystřelený šíp
A Ty tu stojíš
Jen tak
S jablkem na hlavě
A já
Vždy si najdu svůj cíl
Vždy se strefím
Přímo do srdce
Byl to zvláštní podzim, někdy osamělý jako každý list, který se pádem stane Zemí, jindy bouřlivý, podobný vínu co jsme popíjeli, milovali se, chodili ruku v ruce ulicemi měst, nedaleko našeho domova. Zachytil jsem Tě svým pohledem skrz objektiv mnohokrát, ve staromódní černobílé fotografii jsi vždy vypadala křehce, mladě. Na jedné srůstáš se stromem, jindy zas balancuješ nad městem, rozcuchaná od větru na posledním schůdku věže. Tuším Tvůj úsměv mezi stužkami propletenými vlasy, jsi modrá, jsi divočina plná větru, jsi ten pramen vlasů, co nosím na ruce.
Najednou mi to vše dalo smysl. Vynořil jsem se s grácií válečné ponorky, snažím se nahmatat kus papíru a propisku, tužku, cokoliv. Vždy se mi povalují po bytě na strategických místech, voda je ledová, pochopil jsem.
Dali jsme jeden druhému
Ustřižený pramen duše
Dali jsme se jeden druhému
Reklamní kampaň, kterou jsem zahájil, má za úkol nastolit v lidech chaos, porozumění, jednotu, roztříštit vybudované. Je pondělí půl desáté ráno. Příliš brzo pro ty, kteří ve dvě ráno večeří ne příliš povedené jídlo a krčí se u stolních lamp. Piju druhou kávu, možná třetí. Požitky už nepočítám, rozvalený na křesle v kanceláři svého šéfa. Odnaučil jsem se sedět spořádaně jako oukropeček, většinou pak na mě řvali, nebo chtěli, co jsem nechtěl já. Takhle vím, jak na tom jsem.
Piju a v duchu se bavím nad výrazem Vlastimila. Rodiče se mu chtěli pravděpodobně pomstít jménem za dovolenou, na kterou díky jeho neplánovanému narození nejeli. Zbytek dokonala příroda, špatná životospráva a pokus nahradit Slunce opékáním se v soláriu, patřící jeho milence. Za pravým sluncem se ženou, milenka je Slunce sama o sobě. Teď ale vypadá jako příslušník nižšího řádu primátů, který našel dobře obsypaný fíkovník a bratrance neoplývajícího velkou tělesnou silou, kterého může potupit před sebou a svým harémem. Kření se jak idiot, je to dobrej šéf, mlátí do stolu, řve na lidi, neřve na mě.
Ty bilboardy zaplavili město. Zpočátku je nikdo nechápal, ani já jsem si nebyl úplně přesně jist svým záměrem. Musel jsem však ventilovat nějak ten přetlak citu, aby to všichni viděli, věděli, nechápali.
Kdysi na škole mne opustila krásná spolužačka, tři měsíce tajných schůzek a zasvěcení těl. Nemyslel jsem, žil jsem. Chtěl jsem ji a najednou byla pryč. Daleko a přece jen o tři židle dál. Každý den. Jedna dovolená v exotické zemi. Dva měsíce prázdnin, deset měsíců muka posledního ročníku. Tehdy jsem většinu času trávil v blízkých horách, dny byly jeden jako druhý, bílé, plné lidí cestou na kopec, tiché při sjíždění lesem porostlých svahů. Slunce, sníh, večírek, ibuprofen, otřískané železné trubky ve snowparku, slunce, sníh, tváře, sklenice, těla, pády. Pořád dokola. Vyrobil jsem si během toho deliría tričko, které jsem hrdě nosil do roztrhání. Kluci na svahu i ve škole mne plácali po zádech, holky si ťukaly na čelo, ona ho snášela s lehce sarkastickým výrazem. Obrázek mořské pláže, orámovaný zapadajícím sluncem v palmovém háji, hrobeček z písku, zapíchnuté lyže svázané do kříže, hůlky pohozené v příboji. Nápis Panamské pobřeží zabíjí lyžaře nebyl z nejchytřejších, ale pomohl mi. Cítil jsem se volnější. Pomstil jsem se. Té opálené štíhlé krásce i sobě. Ne po prvé, ne naposledy.
Dnes jsou to dvě bledé postavy na bilboardech. Začátek. Osvobození. Nikdo zprvu nevěděl, jaký mají smysl. Stvořil jsem Měsíčňana, ideální bytost, oplývající aurou lidskosti, náš dokonalý protějšek. Naše dokonalé nitro. Pár reklam v novinách, pár slov pro ty, kteří nechtějí být jako ti druzí. Zachvácení shonem mezi domovem, prací, úvěrem a životem. Ta banka, která se toho chytla později, tak propagovala svou vlastní dokonalost a bezpečnost. Nebyla však důležitá, byly to jen peníze na to jít dál. Mohl jsem dýchat, pomalu, s rozvahou. Byl to můj počáteční krok, můj pozdrav Slunci, první přinesený valoun na vrchol kopce, kam se chceme vrátit.
V první vlně reklam se objevili jen tvorové v nadživotní velikosti, prosvítající bílým měsíčním světlem, štíhlí, krásní, dvě bytosti z jiného světa. Ze světa vysněného, majitelé pravých lidských hodnot a otevřeného vnímání. Držely se za ruku, usmívaly se mírně, vyzařovaly klid a mír do násilím zaplněného internetového světa. Kynuly druhou rukou, uzavření do sebe. Jak sochy Budhy z ryzího zlata, vykoupené dřinou těch, kteří strávili život kopáním hluboko v zemi. Dýchali svou lásku z té výšky na lidi pod sebou, nadpozemští.
Nebylo v tom pro začátek poselství, jen pozdrav. Přicházíme. V každém větším městě, dvě bytosti shlížející na náměstích a hlavních třídách, u moderních chrámů konzumní společnosti. Přicházíme v míru a obestřeni stříbřitým světlem mezi vás, my z druhé strany Měsíce.
To podsvícení tlumenými halogenovými výbojkami bylo dokonalé.
Přicházíme, nepoučujeme jak máte žít, jen ukazujeme, jací sami jsme. Ne mesiáši, jsme dokonalí ve své prostotě. To byl další tah, tentokrát už s logem té banky. Ukázka jejich zvyků a šťastná rodina. Dědeček, co už konečně opět udrží moč, bílé zuby rozesmáté babičky. Jsme jako oni, Šťastní s naším novým úvěrovým kontem. Ale co jsou zač, ty dvě bytosti z jiného světa. Odkud se tu vzaly. To nikdo nevěděl, jen jsme je míjeli, usmáli se obas na ně, staly se z prvu jen součástí okolí. Jako nepřijímaný pomník, výstřední záchvěv něčího pohledu na umění, o němž dřív nebo později stejně někdo další napíše esej o dokonalosti. A zástup věřících se postaví za něj. Za pisatele, tak aby každý dobře viděl a mohl předhodit svůj názor nebo kámen, kostičku do stavebnice. Stát se součástí, a aspoň na chvíli udělat krok a být v čele před ostatními.
V tiché čajovně na okraji města sedí pár lidí. Se skříženýma nohama, na zemi poseté tmavomodrými polštáři, na z daleka dovezených perských kobercích, kdoví kde vyrobených. Všichni bosí, shrbení u svých malých stolků, s drobnými mističkami, rozestavěnými kolem konvic. Hovoří klidnými hlasy, naklání se k sobě, tak, aby si v šeru viděli do očí. Ze stínů se občas v mihotavém světle rozsvícených lampiónů plných tajemných symbolů, zavěšených jako zářící hrozny u stropu, vynoří fotky štítů tibetských hor, zarámovaných na stěnách. Dřevěné masky z Bali, barevné praporky z chrámů, police s knihami. Z chytře ukrytých reproduktorů, aby nekazily mystický dojem tohoto místa, se line indická hudba. Žena s bujným poprsím a zasněným výrazem ve tvářích se houpe v bocích, měděné plíšky ve tvaru mincí odrážejí světlo do lačných očí osamělých intelektuálů, barevné šátky se míhají podobné motýlům kolem jejího hadího těla. Kálí tančí a za ní na zdi visí slabě svítící lampa, na které je namalován dorůstající Měsíc, někde nad pohořím Tien Shan. Kouř z vodních dýmek se rozprostírá u země, podoben mlze v korunách amazonského pralesa. Muž, stojící za dřevěným pultem, má přivřené oči a přesně ten výraz, jaký se v tomto prostředí očekává. Okna místnosti jsou zatemněna, v nich plápolají červené svíce. Muž je mladý, s delšími vlasy staženými do ohonu smaragdově zbarvenou stuhou a právě ve svém zákoutí vypnul konvici s vodou v přesně ten správný okamžik. Mladá dívka usazená v tureckém sedu drží misku v obou rukou těsně před svými narůžovělými tvářemi, tak, aby cítila vůni Lapsangu, která se z ní line a uchváceně Ho sleduje, jak z výšky nalévá světélkující vodu do přichystané konvice. Voda se třpytí stejně jako islandský vodopád na začátku dne, chvíli po dešti a plný duhy. Pohyby rukou jsou přesné, nehty pečlivě zastřižené. Pomalým krokem přejde místností, prohnutá tanečnice předvádí téměř dokonalý most s hlavou až u země, oči za brýlemi se lesknou. Muž poklekne u hostů, sedících dokola kolem stolku a přemístí konvičku s miskami z tácu na něj. Měsíční směs přátelé, pronese tichým melodickým hlasem, směs která navozuje pocit úplné harmonie a vnitřního klidu. Jejím základem jsou čtyři druhy čajových lístků, sbíraných za měsíčního světla na západních svazích Srí Lanky. Její recept byl objeven v chrámu pohřbeném po mnoho generací džunglí, kde byl vytesán do jedné z jeho zdí. Hned pod obrázkem dvou štíhlých bytostí držících se za ruce a se symbolem Měsíce nad jejich hlavami. Je to čaj srdce a vnitřního světla. Přeji vám dobrou chuť a krásný večer.
Potřeboval jsem dostat k lidem informace o svém výtvoru. Jedni si je přečtou a předají dál. Stádo zavětří, možná bude chvíli vzdorovat semknuté, bok po boku náhlému větru, ale dřív nebo později, první jedinec zvedne hlavu a rozhlédne se. Udělá krok směrem do neznáma.
Kniha na které jsem pracoval v absolutně šíleném tempu po tři týdny, shrnovala zvyky a obyčeje. Instantní příručka zakládající se na dávných legendách, každé slovo nasáklé esoterikou, teror na mozkové závity.
Žijeme mezi vámi, my, první obyvatelé tohoto světa. Rodíme se na opačných stranách Měsíce, žena je Úplněk, muž Nov. Díváme se na vás po tisíce let, známe vás do posledního detailu. Jste našimi bohy a my vaše duše. Jsme vaše já, čisté, oproštěné od každé války, jenž se vám odehrává v hlavě. Jsme nitky vašich příběhů, váš dokonalý protějšek. Mluví o nás karty i hvězdy, jsme to, co vy sami jste chtěli v nitru být, než jste se naučili první slovo. Žijeme v pustině Měsíce, odkázáni na krásu vašeho srdce. Věříme v lásku, jsme jeden a jedna, v milónech obměn. Stejní pro tisíce očí, přesto rozdílní ve vašich snech. Splácal jsem to jak jsem mohl a vydal u známého pod pohrůžkou, že ho zabiju, jestli vykecá kdo je Abdul Chálí Shiw, autor z daleké ciziny a jiné kultury. Naše realita, moudrost východu, padělané jeskynní malby ze Sibiře. Luna básníků a dokonalost nočního Slunce, měnící lidskou zlost ve vlky. V levných knihách 59,-korun , kupte si to všichni.
Vlastimil mi napřed řekl, že jsem cvok. Neříkal mi nic nového. Teď mi ukazuje objednávky od několika firem. Naše dokonalé produkty. Dokonalé služby. Měsíčňan symbol dokonalosti, stejně jako přeškrtnutý delfín na kvalitní konzervě s tuňákem. Tisk už se chytl. Rozhlas, no na tom musím ještě zapracovat. Ta bledá holka s červenými vlasy, co mi minulou středu někdy nad ránem, nebo to byl večer?, prostě na baru mi několik hodin tiše šeptala do ucha něco o lesních bytostech a temných elfech. Nezněla jako tryskající fontána tónů měsíčního zpěvu. Jediný hlas, který se hodí k mým Měsíčňanům, je hlas dítěte. Ve věku, kdy zapomene šišlat jak ho to naučili a chvíli před tím, než začne myslet, jak ho naučí, aby myslel. V televizi jdou před zprávami už třetí týden. Svazek Měsíčňana s Měsíčňankou, animace stála balík, světla nadpozemská. Měsíčňan předává své vyvolené pramen vlasů v podobě překrásného náramku, ona svůj, ozdobený krůpějí noci. Nedáváme si prsteny, okovy, pouta pro druhého, dáváme část duše, část sebe. Dáváme se jeden druhému.
Noviny, co mne trefily do hrudi, zahnaly mé úvahy. Přetáhl jsem si rukáv dobře padnoucího saka přes ruku s lehce se třepícím náramkem.
Co dál. Co chceš? Co očekáváš dál. Ten opičák ví, že tady v té firmě nemohu zůstat věčně, že jsem to neudělal kvůli němu. Zná mne, seděl se mnou v lavici. To tričko viděl.
Co dál? Usměju se. Mám plán. Od samého začátku. Tohle je počátek bouře. Přicházím. Dva měsíce jsem Tě neviděl.
Jako výchozí bod, jsem zvolil místo na Karlově mostě. Mučedník za zády, hrad nad řekou. Ta ještě nedávná studentka, kterou jsem včera potkal během mého tažení bary na cestě k zapomnění a zpět, je štíhlá, bledá, tichá. S vražedně upřímnou prostotou si mne omotala kolem prstu, foukala brčkem do zpola dopité malinovky a mhouřila tyrkysově modré oči nad mým monologem, na kterém jediná pozitivní věc byla ta, že ráno jsem si z něj nepamatoval nic. Zbyla jen ona, s Tvýma očima a lístek s telefonním číslem. Zajdu si na kafe, osprchuju se, zapálím si. Jedno po druhém, v opačném pořadí. Pražské ulice mne zastihly v euforické náladě, v horách je sníh, ve městě jaro. Bude pršet, ale je to fuk, turista je voděodolný. Japonský watterresistance. Kavárny, bary, stánky s ruskými upomínkovými předměty, broušené sklo, dva Měsíčňani kousek od Husova pomníku. Náznaky jsou, ale bude to ještě dlouhá cesta.
Včera jsem přemístil poměrně dost značný obnos ze své peněženky do notářovy náprsní kapsy. Díval se na mě jak na pacienta s neznámou chorobou, doufám, že nebude spolehlivý jako lékařské tajemství. Na chodbě přísahal, opakoval po mě nesmysly, co jsem si vymýšlel. Je nádherný den, začíná pršet. Povolení a všechny podklady k nové firmě mám, jen na patentovém úřadě jsem v části přísahy vynechal temnou kletbu na rodinu té nebohé ženy, v opelichaném svetru a s falešnými jantary kolem krku. Musím se polepšit, prach jsi a v prach se obrátíš. Jsou tři odpoledne, dav jako by se zastavil, jsem ve zpomaleném filmu, rukama vytvářím profesionální režisérské okénko. Přichází klidným krokem, s tím samým pobaveným úsměvem jako včera.
Několik dnů jsem fascinovaně hleděl, co se odehrává na mostě. Zabalen do kabátu s typicky detektivním límcem, maskován brýlemi sám před sebou, usrkával jsem horkou medovinu a sledoval jsem Ji. Je to ten okamžik, kdy nemůžete odtrhnout oči, kdy se realita stává snem a vše okolo je kulisa jiného příběhu. Její výška byla ještě znásobena botama na vysoké podrážce, které přijala se stoickým klidem a v očích jí hrály potměšilá světla. Tmavý kabát zvýrazňoval celkovou bledost jejího vzezření, linie nosu byla mistrovská kaligrafie doplňující rty s věčným, lehce smutným úsměvem. Vlasy rovné jak trsy trávy při březích jezera, které lehce poletovaly ve větru. Její až nepřirozeně štíhlá bledá ruka nabízela kolemjdoucím svatební náramek, jeden jediný. Svůj. Muž, asi v mém věku, se zastavil. Možná ho jen okouzlila svým pohledem s až nestydatě stydlivě sklopenými víčky. Zachytila jeho dlaň, zatajil jsem dech, on také. Ta její štíhlá ruka s vytetovaným srpkem měsíce, černým a ostrým, přímo na zápěstí, přes žíly těsně nad dlaní, ta ruka byla chladná snad i v parném létě. A v každém jen umocnila jeho vlastní horké bijící srdce, které každý má, někde hluboko pod všemi slupkami vůči nejbližšímu světu. Chcete mne spoutat, nebo mi dáte sebe? Zeptala se tak tiše, že křik racků mi rval bubínky při tom, jak jsem napínal uši, aby mi nic neuniklo. Nic víc, jen jedna otázka, pak ticho uprostřed hlučícího davu a mlčenlivých soch. Každý odcházel zmatený, byla zjevení, zasunutá vzpomínka na dívenku odněkud z vedlejší ulice ve vytahané sukni, jiné než ostatní, s hadrovou panenkou a upřeným pohledem. Každý z nás ji znal, akorát jsme zapomněli. Jen se mihla, jako tenkrát, jako nyní. Přízrak, prorok, který nepotřebuje kříž, oranžovou tečku na čele, visačku se jménem.
Většinou jsem se při tom napjatém sledování děje na mostě rozkašlal, protože dlouho zadržený dech mi nedělá dobře. Zapálit si, další medovina, vidět to znova, dokola, pokaždé je to dokonale stejné. Nikdo se nezachoval zle, všichni odcházeli s rozházenými myšlenkami od okamžiku, kdy se zjevila, než zase naskočila hlava. Zpět práce, rodina, děti, milenec, pes, všichni nejistí, co se v tom okamžiku stalo. Bavil jsem se představou, jak večer, chvíli před tím než usnou, vzpomenou si na onu dívku. Na dívku co nikdy nic neprodá. A je to jen krok. Symbol Měsíce, svatební náramek, Měsíčňani, ano, padne mi ta moje do náruče když jí dám sebe. Nechci okovy, chci Tebe, tvou duši můj drahý. Jen záblesky, příliv myšlenek od desítek denně zastavených lidí, vytržených z reality. Večer co večer. Smál jsem se do kabátu, vajgly schovával do jednoho z kelímků. Přichází to, krok po kroku. Musí se nečekaně objevit ještě v pár městech, náhodně, nevyzpytatelně. Za tři týdny zavolám televizi. Rozhlas. Tisk. Hlavně ten s barevnými obálkami a senzačními odhaleními. Bude to tvrdé, ale musí to vidět všichni, zatím ať má pár lidí iluzi. Naději. Vzpomínku.
Pobočka na výrobu svatebních náramků z vlasů, v rámci velké mnou budující korporace, byl tichý salon s dobře vybranou hudbou a bez jediného portrétu lidí z Měsíce. Muž mluvil spisovně a vypadal vždy o něco víc upraven, než aby byl jen dokonalý elegán. Dovedl uplést z vlasů překrásné tvary, drobné doplňky lepil kvalitní pryskyřicí a po odpoledních se věnoval nádherně zdobeným zapínáním. Nitky stříbra barvy luny, zlaté slzy nadpozemských, vše dávalo smysl, zapadalo. Toho dne zasadil mezi tenká vlákna tmavých vlasů jedné půvabné dámy svůj první briliant.
Možná jsem to trochu přehnal. Nebyl to sice úplně hon na čarodějnici, spojený s pokusem o ukřižování v podání novinářů a lidí od televize, ale dav má svůj život, je to nezmar. Jednoho kameramana zašlápneš a nahradí ho dva jiní. Spíš jsem nečekal, že Měsíčňani se už tak dostali do podvědomí a vzniklo i několik chabých pokusů různých obchodníků přiživit se na tom. Takže medializace v pravý čas. Musím se začít zas starat o své konto, sentiment stranou, všechny předměty a činnosti s tímto spojené mám podchyceny. Teď zmáčknu každého, kdo na tom chce vydělat. Ježíš. Jackson. Měsíčňan. Propojení na tričkách a jiných reklamních předmětech, mučedníci, bohové a vysnění. Díval jsem se z povzdálí na ni, jak statečně odolává otázkám novinářů. Pravda, některé jsem jim sám vymyslel. Přichází mesiáš? Znáte jejich svatební zvyky, jste s nimi v kontaktu? Napadnou nás, nebo se chtějí pářit? Byli Mayové Měsíčňani? Jsme jiní nebo stejní jako oni co se týče tělesných funkcí? Jste z Měsíce? hloupé otázky senzace chtivých lidí. Stála uprostřed mačkajícího se davu a jen krčila rameny. Neslyšel jsem ji přes ten hluk a cvakání fotoaparátů. Lidé chtějí věřit, jen se jim musí naservírovat čemu. Odešel jsem dolů dát si kávu, na Kampu, pod mostní oblouk. Začalo docela pršet, právě včas. Snad to je zažene do redakcí zpracovat materiál a nachystat titulní strany. Titulní. Pak Man, Time, National geographic. Koukal jsem do vody plné prolínajících se kruhů a poslouchal, jak nahoře utichá hluk. Most se vrátil k normální téměř průchodnosti, svatí si oddechli, racci mají stále hlad.
Další postup jsem si načtl na účtenku jen v bodech
Oficiálně prohlásit před církví svatou náramek za důstojný symbol manželského pouta
Oficiální prohlášení církve svaté před lidstvem, že náramek je důstojný symbol manželského pouta
Obnovit hnutí Hippies
Na mostě nebyla, našel jsem ji kousek od jeho úpatí. Promáčenou deštěm, sedící na schodech kostela. Měsíc na jejím zápěstí jakoby trochu těmi nebeskými slzami vybledl. Snad minutu bylo ticho. Jen jsem se díval, jak křehce působí před dubovými dveřmi chrámu božího, na staletími prošlapanými schody od poutníků. Ne, je příliš jemná než aby unesla kříž. Jen se podívala někam bokem. Věřila jsem tomu. Špitla.
Cesta na východ byla zlomem v mém chápání k sobě. Byl to měsíc v jiném světě, i když nikdy tak skutečně dlouhý nebyl. Vrátila jsi se, jen jsi nebyla tak otevřená jako dřív. Byla jsi jiná. Ujet několik set kilometrů vždy vedlo jen ke konstrukci debat a ty nikdy nevedly nikam. Nebe jsme ozdobili vypuštěnými balony, znám jen svá přání, která jsem šeptal za tím svým. Tvůj letěl nízko nad stromy, můj po nebezpečném startu shořel mezi hvězdami. Pak já shořel v Tobě, jako už mnohokrát. Byli jsme dva poutníci, kteří si ve chvílích štěstí tisknou promrzlé ruce, ale snídají sami. Byli jsme dvě komety, které na nekonečné pouti mezi hvězdami, místo velkého třesku, kdy se zachvěje nebe a vznikne nový život, jen se minuly a teď v kruzích, jedna hledá druhou. Voněla jsi vínem a měla modré rty od hroznů. Opálila sis obrys jednoho z listů na vinici v podzimním slunci přímo na břicho, pak s přicházející nocí mi ho nechala vypít do dna. A pak jsi byla skála, nad kterou se honí mraky, jen tichá, prorostlá do země. Osamělá se mnou. Nezapomenutelná i nepoznaná.
Cítím Tě
prohnutou vrnící kočku
V dotecích polibků
Bloudím krajinou těla
Jsem vítr, déšť, záblesk i noc
Jenž v Tobě by se rozprostřela
Stav konta se opět zlepšil. Vrátil jsem se na svou základnu, vykouřil s Vlastíkem několik doutníků a ochutnal whisky, kterou zrovna preferoval. Jednu po druhé. Vyrážel jsem do ulic jako vlk honící poslední zatoulanou ovci, seděl do noci u internetu a hledal souvislosti. Stránka na facebooku měla stále více fanoušků. Otevřel jsem obchod s hračkami a nechal vyrobit několik plyšových Měsíčňanů. Lidi se musí vychovávat od útlého věku, další várka příjde z Číny. Vyrobí je levně. Bude jich jako Číňanů a budou levní. Zaplaví svět. Měsíčňan Ken a Barbie Moon. První salon na zhotovení náramků byl na světě, na rušné třídě, kousek od nádraží. Pouze základní modely. Půda je připravena. Je potřeba přejít na hlavní plán. Potřebuju režiséra a natočit film o sobě.
Během těch týdnů příprav jsem Tě zahlédl jednou, jen náhodou, na kraji parku. Holubi se rozlétli před taxíkem. Nebe bylo plné mraků, byl to letmý záblesk, co jsem spatřil skrz špinavé zadní okno uhánějícího auta. Držela Tě za ruku, obě jste se usmívaly.
Další tři měsíce byly ve znamení absolutního vyčerpání, den měl třicetsedm hodin. Cigarety a prášky proti spánku, nekonečné úpravy a přepisování scén. Sledovat režiséra při práci byla ale odměna a neskutečná radost. Podobný jako můj bývalý šéf, rval si vlasy, šílel, mlátil do všeho, co bylo po ruce, včetně už tak dost vystresované klapky. Řval na herce, na kameramany, na čumily, investory. Nádhera. Vyčerpávající i naplňující. Z třiceti našich předních herců jsem vybral svůj dokonalý opak. Hold herec není člověk, tak se tím nemusí trápit. Nehraje sebe, nehraje nás, je tím, co chceme, čím chcete být. Zlo i dobro. Je jen kus našeho já ráno v zrcadle, ale i noční můra, je prodáván, někdy i prodejný, introvertní i arogantní, zběhlý kus stáda. Tu scénu s dívkou nabízející svůj náramek jsem vypustil. Věděl jsem, že ona do kina nepůjde, a kdyby, nemusí vidět překrouceně co sama stvořila. Nenajde se žádná, která by se jí vyrovnala. Zůstane živoucí, uvádějící roztěkané lidi v úžas. Možná jednou, splyne v třešňové aleji se zemí. Ten strom, který se zachytí na tomto místě kořeny, bude mít bledé plody s výraznou linkou měsíce, trpce sladké.
Teď jen záběr po záběru, tisknu do jednotlivých okének filmu svou verzi víry. Pohleďte a uvěřte. Sto minut spasení, návod, jak stát se nejbohatším. Cesta jak obdařit mne, cesta jak zapomenout skrz všechny ty nesmysly na realitu. Cesta jak stvořit mýtus, který mi nikdy nedá zapomenout. Ještě 48 hodin čekání, pak půlnoční premiéra. Mám bílý sarong ozdobený šedavými měsíci, několikrát umyté vlasy, které mi za posledních pár měsíců dorazily až k ramenům, drahou vůni, těkavý pohled.
24 hodin do příchodu bohů.
Na okraji davu plácajícího se po ramenou, falešných úsměvů, lichotek a záblesků fotoaparátů, stojím zatím tiše se sklenicí šampaňského vonícího po jahodách. Klidný, číhající panter. Ještě pár minut je nechám hřát se na výsluní mé vnitřní slávy, nad vítězstvím sebe sama nad svým srdcem. Lev je připravený ke skoku, vůně pařížská, zuby poznamenané drahou péčí, nehty upravené týmem vyškolených dívek. Jeden pramen vlasů rafinovaně padající do čela. Zvěd i bojovník, lovec a šaman. Vzduch zhoustl, čas se zastavil, bujaré veselí se vytratilo někam do vyššího rozměru. Má modré šaty, porcelánově nedotknutelné kotníky převázané tyrkysovou stužkou korálků, držících tenké střevíce téměř bez podpatku. Hlavu nakloněnou na stranu, pronikavé, přimhouřené oči. Jediná se dívá mým směrem.
Sedím v poslední řadě, srdce až v krku, pocit paniky mi dává najevo abych odtud uprchl. Světla pohasla, ale jo, hudba se začíná vyvíjet dobře, dav se na některých sedadlech baví, hledá pití, ruce, stehna, pop corn. Vypínám chvatně telefon. Na vedlejším sedadle sedí klapka, vrhne na mě nervózní úsměv, v ruce kapesník. Nevím co říct. Na plátně se rozvlňuje tráva, bizon kráčí na obzoru prérie, do toho duní buben, tlukot srdce Země. Hlas tiše hovoří o prastarých národech, které zde byly dřív než muži s válečnýmí barvami na tvářích a žijících v harmonii se světem. Na plátně se mihne tábor indiánských stanů, skvrnitý vzpínající se kůň je také pomalován, orlí pera vlají ve větru. Hlas mluví o prapředcích, věřících na prodlouženou část duše, která roste s námi v podobě vlasů. Kino je tiché, napjaté v očekávání. Vše už se někdy stalo, vše se opakuje a prochází v kruhu.
Místo mimo čas. Oheň se olizuje, dívka si vyměňuje s mladíkem s potetovanou hrudí prameny vlasů. Vodní hadi se plazí v pohybech plamenů, chlapec si uvazuje její vlasy kolem svého zápěstí. Usmívá se.
Obraz se propadá do tmy, buben duní uvnitř hlav stáda, už se to stalo.
Dali jsme jeden druhému ustřižený pramen duše dali jsme se jeden druhému
Sedím trochu nervózní v poslední řadě a upíjím z největší lahve s vodou z ledovce, kterou jsem v obchodě sehnal. Dívám se sám na sebe, kouřícího na balkoně a vstřebávám zvuk města, dech sálu, tlukot v hrudi. Na plátně se míhají scény z mého života. Sám jsem je upravil dle svého přesvědčení. Jsi v nich krásná, plná citu. Je slyšet Tvůj smích, nikdy Ti není vidět do tváře. Scény se mísí, je to vodopád mých vzpomínek, vodopád nořící se do hladiny mysli. Záběr na papír a slova vzniknou tak lehce, jsem klidný, prožil jsem Tě. Náramek stále ještě mám, jen ten na plátně je zmáčený a udělaný z příčesku nešťastné baletky. Film dostává spád. Sekvence se střídají, životem se musí běžet, aby se člověk neměl čas ohlížet zpět. Psal jsem Ti v básních, má dívko z odvrácené strany Měsíce, můj paprsku odraženého světla Slunce. Mé Slunce zrcadlící se v lůně noci. Měsíčňan měl být můj prorok touhy po prožitku, nedosažitelné dokonalosti. Najednou shlížel bledý nad náměstím, viděl jsem se tam stát, malý jako všichni ostatní, kteří pádili kolem za svými povinnostmi. Všichni, kteří ještě k němu nezvedli hlavu.
Pomalu jsem se stával tím, kdo chtěl přijít mezi ostatní a říct jen, že je možné být šťastný. Jako my. Spolu, ale sami.
Zvolna se vytvářel příběh, v němž jsem se stal stvořitelem bytosti, jenž je vámi, když chcete být jí. Velké plakáty té první várce pozorovatelů najednou dosáhly smyslu. Už se to stalo, víme, co bude. Snad někdo, hledal okamžik s bledou dívkou na mostě a mimoděk si sáhl na svou studenou ruku.
Ne, nikdo se nedozví, jak hlubokou ránu v nás nechala.
Verš třetí, cynismus, na jehož základě se dá vydělat. Zaplaťte stvořiteli, za své touhy po dokonalosti, odpustek je mezinárodní měna, nepodléhající inflaci. Je to příběh o nás, civilizovaných. Ne o divoších, s těmi se nepočítá. Jen občas se přepočítají, kolik nám jich ještě zbylo.
Necháme se unést dějem, který začíná jak jsme ho v krátkých bliknutích zahlédli okolo nás. Máme svou touhu po ignorování skutečného, touhu vidět jen co chceme. Opálená dívka kráčí městem. Nízko posazené rifle, kolem boků pásek, ověšený provrtanými mincemi, vlasy po pás, korálky na rukou. Hraje Neil Young. Dívka má svěží krok a chlapce. S dlouhými vlasy, kytarou. Je květen, načasování je správné, nám zbývají dva měsíce. Míjí muže oblečeného do plyšového obleku Měsíčňana, rozdávajícího letáky na dokonale, takřka božsky chutný hamburger. Opovržlivě ho obchází, beze studu si odplivne na chodník. Bere toho svého za ruku a vysvětluje mu, jak společnost udělala z nádherných bytostí s čistými zvyky jen produkt na další peníze a zbytečné věci. Ne společnost. Já to jsem. Mýtus dosáhne posvěcení, jen když ho veřejně zhanobíme. Pak přijdeš ty, zatím čistá, možná další. Co chtějí podstatu a odlišnost. Zhnuseně kouká na bigboard se svatebním obřadem Měsíčňanů, vidí jen loga a propagaci. Hnusní lidé, takhle si nevážit bytostí, jenž jsou hluboko v nás. Chlapec přikyvuje, chápe, věří, vymýšlí kytarové sólo. Z přemítání ho znovu vytrhne její hlas, loví v paměti její poslední slova. Stojí proti němu, vlasy rozevláté, pusu sešpulenou. Květované tílko obepíná hruď, mandlové oči, mandlová vůně. Tak vezmeš si mě? Prsty se dotýká chvějící se rukou vlasů na jeho spánku. Tiše jak mávání holubích křídel..chceš mi dát část své duše?
Klapka po mé levici tiše řekne ano.
Rozcestí filmu. Všichni ti, co se vždy cítili jiní, vůči sobě právem, žijí jak žili vždycky. Svobodní ve svých představách a snech, na louce pod padajícími květinami váže první chlapec své dívce na zápěstí spletený copánek svých blonďatých kadeří. Stromy ve větru tančí v rytmu raegge, slunce pálí, v noci se budou milovat za měsíčního světla.
Střih.
Úspěšný muž má dobře ušitý oblek, proužek správný směr, vlna je jemná, hedvábnou kravatu zdobí spona s dozajista pravým kamenem. Květiny co drží v ruce nenatrhal, ale má je odborně svázané od květinářky. Má lesklé boty, její telefonní číslo, prsten s dalším kamenem pro ženu, jenž si chce vzít. Upevní to jeho postavení a navíc ji miluje. Ona je z dobré rodiny, umí chodit na podpatku a neleze jí spodní prádlo z kalhot, když decentně upíjí víno v dobře vybrané restauraci. Láskyplně na něj hledí, na prsten i na toho skvělého muže. Ptá se s líbeznou nenuceností na něco, co vyslechla během včerejšího několikahodinového vysedávání u kadeřníka. Dal by jsi mi svou duši? Muž má krátké vlasy a začínající pleš.
Střih.
Obchodník právě ukazuje svůj poslední výtvor. Několik krátkých vlasů je umně spleteno. Prolínající se stříbrné nitky, tři brilianty. Cena vyrážejícedechuhodná, nevěsta ve druhém měsíci.
Stvořitel nechutně bohatne.
Prostřihy nás uvádí do obrovského chrámu. Světlo sklouzává mozaikovými okny v šikmých pruzích na oltář a lavice, rozehrává barevný tanec zvířených částeček prachu. Jsou slyšet chvatné kroky a pleskání roucha o nohy. Papež sedí se sklenicí vína na schodu pod křížem, hlavu opřenou v dlani a přemýšlí. Naklání se k němu kněz, mluví italsky. Nechtějí okovy otče..
Střih. Střih.
Prostudoval jsem všechny materiály o tom, jestli musí být při svatbě prsteny. Je to jen nepsaná tradice, marketingový plán zlatníků a výrobců šperků. Uměle udržovaná po staletí. Teď ale přichází další generace, budou chtít upsat svou duši, dát sebe. Svatební náramky se stanou symbolem míru a porozumění. Vše mám patentováno. Ve filmu o tom není ani zmínka.
Měsíčňané mají krásné zvyky a ty rádi přejímáme. Lidé nosí dlouhé vlasy, milují se za zvuku kvílivých tónů Hendrixe, stvořitel bohatne, květinové děti přichází. Soudce sundává paruku a upravuje si středně dlouhé řídnoucí vlasy. Ženy mají duše barevné jak rajčí peří, otevírám další pobočku, tentokrát za mořem.
Střih. Střih.
Kam až můžu zajít? A kam až můžeme dojít na své cestě. Převtělování duší měsíčňanů má v evropsko americkém pojetí hodnot nádech východu, klášterů s mnichy ovládající bojová umění , vůni kurkumy a levandule, barvu okvětních plátků sakur.
Ženy chtějí stále více muže s dlouhými vlasy, úspěšní holohlaví muži páchají sebevraždy skokem z oken kanceláří, jedno radikální hnutí přirozenou cestou zmizelo z povrchu zemského. Kupuji několik ostrovů a zakládám Zemi blízkou Měsíce. Je zde klid oproti neurovnanému a nevyrovnanému zbytku světa. Jsou to ostrovy, na nichž se berou bohatí a šťastní surfujou na vlnách. Měsíc na Zemi, kde si jsou všichni rovni, minimálně po dobu pobytu. Muži opouští armády, rudou vystřídala bílá, na znamení míru. Poslední člověk skáče z mrakodrapu na Manhattanu. Budou jen květiny, Jim Morrison odjíždí na svém hadovi zpět do pouště. Laponský šaman s dlouhými rozpuštěnými vlasy, zabalený do kůže medvěda, naposledy udeří do velkého ručního bubnu. Je tma. Vibrace v tichém sále ještě rezonují v každé molekuli krve.
Titulky nejsou potřeba. Stejně je nikdo nečte. Vše už se stalo.
Minuta ticha za naše duše.
Potlesk.
Šum na večírku se změnil ve výbuch bujarého veselí. Přesně odměřeným krokem a s úsměvem hladového lva, jsem s zpoloviny dopitou sklenicí vešel mezi mé. Úsměv jsem trénoval před zrcadlem několikrát, pohyby jsou klidné, dech svěží. Tisk se houfuje k prvním otázkám. Je to stejné jako po jakékoliv jiné premiéře, jen já jsem netočil film. Dal jsem pouze do pohybu mlýnská kola svého svědomí. Měsíčňan! Ozvalo se v zadní části davu do všeobecného proudu hlasů. Bleskový úsměv. Uvolnil jsem se. Stála téměř tak, že se mě dotýkala. Zavřel jsem oči a nechal proudit tok otázek. Byla cítit možná skořicí, dozrávajícím vínem, ibiškovými květy, lekníny. Gratuluji. Medový hlas plný včelích bodnutí, jízlivě sametový, strhující jako vlny oceánu. Palba otázek mne vytrhla ze snění, bleskový úsměv, myšlenky pádí jako koně, rychlý pohled přes rameno. Místo vedle mne bylo už prázdné. Stála u baru s pobaveným úsměvem orámovaným stužkami propletenými vlasy.
Po hodinovém poskytování informací, které jsem chtěl, aby jiní věděli, jsem se konečně vymanil z tohoto kolotoče a zamířil také k baru, odměnit své hlasivky něčím ryze francouzským. Dav se kolem přeléval, hloučky štěbetajících lidí se naprosto chaoticky dělily a spojovaly. Snažil jsem se k ní několikrát během večera dostat, ale stále mi unikala. Vždy byla o krok přede mnou, nebo se přitočila k někomu, koho už jsem měl za celý večer dost. Místo u baru je vždy ideální na rozdávání úsměvů kolemjdoucím. A barman tam bude mít třeba dobrej bigbít. Šáhnu mu za bar i do svědomí. A najednou stála vedle mne. Lekníny, víno, skořice. Sklenici v ruce, stříbrný talisman na krku, pobavené oči. Zajímalo by mne, co se vše ještě může stát. Kolik toho lidé snesou. Hlas nesl stejnou tóninu útočnosti jako před tím. Nemusel jsem odpovídat, jen na účtenku napsal adresu a čas. Přesně v poledne. Odešel jsem do noci, Měsíc byl v úplňku, načasování dokonalé.
Ta stránka se objevila ve většině časopisů. Na jedné půlce šedé siluety lidí, držících se v zoufalosti za hlavu. Na straně druhé muž vyzařující vnitřní světlo v pozici lotosového květu. Kolem něj se lesknou barvami poletující motýli a kolibříci.
Jste nespokojeni se svým současným životem?
www.ipr.com
Jste nespokojeni? Najděte si to.
Přišla jste. Naklonila hlavu lehce na bok a rozesmála se. Měla krátké modré šaty, amulet, vlasy zavázané šátkem. Bylo za tři minuty poledne.
Najíme se někde? Přimhouřila oči, na šelmy neplatí pasti, můžete je jen ranit. Nejdřív mi snad ukážete, proč jste mě sem pozval. Opět smích. Šustění růží o sebe. Poupata a trny. Ukázal jsem na mosaznou cedulku vedle dveří.
Institut Plánované Reinkarnace.
Zasmála se. Nechal jsem se inspirovat Měsíčňany a článkem o plánovaném rodičovství. Princip je stejný. Jedni umírají, druzí se rodí.
Vyzařovalo z ní léto, i když Slunce ještě nedokázalo naplnit ulice žárem a prohřát tisícileté kameny mostů.
No dobrá, povíte mi o tom někde u jídla. A i o tom náramku co máte na ruce. Mám pocit, že už se to všechno někdy stalo.
Muž klepe na dveře. Po té přesně vyměřené chvíli, která je vždy o pár vteřin delší, než to dokážete nervově snést, se pochopitelně neozve žádný hlas, který by vás pozval dál. Muž bere za kliku a váhavě vchází dovnitř. Místnost je pečlivě vymalována, bez jediného obrazu či plakátu. Po jeho levici je šest židlí. Na první sedí starší muž, obrostlý plnovousem s lehce nažloutlou barvou kolem úst, s tělem zahaleným do nepříliš dobře ušitého kabátu. Hledí do peněženky a tváří se zarputile. Vedle něj statická blondýna, ne krásná, ne nezajímavá. Pohled má upřený do protějšího rohu místnosti, přibližně 20cm pod strop. Bez jediného mrknutí. O dvě židle dál je položené kulaté akvárium do poloviny naplněné vodou a s jedinou mrskající se drobnou zlatou rybkou. Na zemi spí pes. S příchodem muže otevře oči a aniž by zvedl hlavu mu věnuje beznadějně oddaný pohled. Pokusí se o zavrtění ocasem, načež opět usíná. Z místnosti vedou troje dveře neznámo kam, vzduch je svěží, tak trochu cítit levandulí a vodní párou. Přímo proti přicházejícímu muži se rozkládá klasický kancelářský stůl. Telefon. Diář. Dvě propisky. Hrnek se zpola dopitou kávou a neznatelnou šmouhou od rtěnky. Židle u stolu je prázdná. Muž zvedá oči a přímo fascinovaně hledí na epifitní kmen, silně obrostlý pralesní vegetací, pokrývající stěnu za přijímacím stolem. Na kmenu visí za ruce i nohy mladá žena v červených šatech a tváří se velmi ospale. Mrknutím a mírným pokýváním hlavou dáva muži najevo , že se mu bude hned věnovat. Pomalu slézá na zem, pohyb je vláčně pomalý. Muž sundává klobouk, oběma rukama nervózně mačká krempu. Sleduje ženu slézající a rozvláčně usedající za stůl, která poté smete malý kousek kůry ze svého ramene a věnuje mu neodolatelný pohled. Muž se uvolní. Přejete si? Zeptá se medovým altem, evokujícím vzpomínku na letní zvlněnou krajinu, táhnoucí se ke vzdálenému obzoru. Muž přitakává, pokládá na stůl vizitku s napsaným datem schůzky. Žena ji přeletí očima a obdaří ho úsměvem, při kterém se krajina lehce zavlní větrem a poryv se rozprostře do nekonečného vlnění travin. Posaďte se prosím. Další úsměv. Nad krajinu vzlétne první skřivan se snahou roztrhnout si hrdlo zpěvem. Učarovaný muž překračuje psa a usedá mezi blondýnu a akvárium. Uplyne pět vteřin, možná osm. Žena za stolem zmáčkne tlačítko telefonu, zlehka se k němu nakloní, a tím samým táhlým hlasem jen konstatuje. Zákazník, pane. V tu chvíli se rozrazí dveře po pravé straně místnosti a z nich vyhlíží vysoký muž, až v příliš výrazně pruhovaném obleku. Vlasy zčesané dozadu, široký úsměv. Pro snadnější orientaci mezi postavami mu budeme říkat třeba Mistr. Natáhne ruku v přátelském gestu, vyzývající k následování. Pojďte dál, zahlaholí hlasem, který se svou intonací hodí spíše k malému růžovolícímu tlouštíkovi. Muž vstává, překračuje psa, vchází.
Další místnost. Opět jen jiný odstín bílé malby, žádný obraz, nic co by vás rozptylovalo. Uprostřed této čtvercové kanceláře se tyčí starodávný stůl, noční můra stěhováků, s bytelnými zásuvkami a mramorovou deskou lehce nazelenalé barvy. Telefon. Diář. Tři propisky. Dvě židle umístěné proti sobě na opačných stranách stolu, přesně vymezující vztah mezi nimi. Muž usedá na základě dalšího vyzývavého gesta. Hledí velkým oknem ven, jsou vidět jen vrcholky střech okolních domů, šedavé nebe, kroužící holubi. Jeho pohled na chvíli spočine na jediném dalším vybavení této jinak strohé místnosti. Palma ve velikém květináči má listy v nezdravém odstínu zelené, vedle ní na zemi leží dvě misky, jedna prázdná, druhá s vodou. Pár kapek se leskne na podlaze. Na prázdné misce je napsáno alík. Mužův pohled se vrátí zpět k mezitím usednuvšímu Mistrovi. Ten ho sleduje zpod přimhouřených víček, přes konečky sepjatých prstů. Uběhlo 15vteřin, Mistr se usměje.
Další minuty probíhají ve výrazně rychlejším tempu. Muž, vyzván otázkami a dalšími úsměvy se již s lehčím srdcem rozhovoří o pár problémech, které ho trápí. Mistr naslouchá, hraje si s propiskou, diář ponechává zavřený. Takže, jestli vám rozumím, hledáte východisko ze současné situace, radikální změnu svého dosavadního chápání sebe sama i okolního světa a míníte svůj život v budoucnu učinit šťastnějším. Úsměv. Výborně, náš Institut plánované reinkarnace vám pomůže začít život, jaký si budete přát. Úsměv. Jste již o něčem rozhodnut? Navštívil jste naše stránky? Široký úsměv. Nebo vám mohu poradit? Muž nadšeně přitakává. Ano, prosím, ještě nejsem zcela rozhodnut. Na Mistrově tváři se rozlije úsměv velikosti moře před Bosporem, okamžitě vytahuje z jedné ze zásuvek tři tlusté katalogy v kroužkové vazbě a namátkou otevírá jeden z nich. Otáčí jej na stole k muži, ten se dychtivě naklání blíž a vyndavá automaticky z náprsní kapsy brýle na čtení. Mistr září vnitřním světlem, vzduch v místnosti voní levandulí. Úsměv.
Sledovala mne přes okraj šálku s kávou, ohně v očích, lehce jí cukaly koutky úst. Zářila vnitřním světlem, byla Slunce i Měsíc. Vzduch v kavárně byl lehce cítit levandulí. Úsměv.
V rychlém sledu mistr jakoby nazdař bůh listuje katalogem hned na jednu stranu, hned na druhou a komentuje obrazové přílohy. Ne pane, jepice ne, víte, už samo o sobě se říká jepičí život, že ano. Rychlé otočení několika listů. Ano například červenka, je to krásný ptáček. Zajisté, u vás na zahrádce, cvrlikání, ano, jen tento druh žije pouhých třináct měsíců. Vajíčko, boj o potravu, námluvy, jedna dvě rychlé kopulace,vyvedení mladých, smrt. Rychlé zašustění několika stran. Ano, zajímavý nápad, ale nedal by jste si kávu? Muž roztržitě přitakává pohroužen v životy tvorů, o jejichž existenci do té doby ani netušil. Mistr se naklání k telefonu, stiskne červené tlačítko a žádá Boženku o dvě kávy. Několik dalších otočení listů, stačí jeden katalog. Ve zbylých dvou je stejně to samé, jsou zde jen kvůli efektu. Tak například lev je opravdu jen literárně král zvířat. A neříkal jste že máte rád vodu? Ryhlé otočení. Muž, který už lehce začal opět propadat pocitu své celoživotní nerozhodnosti ustrne nad obrázkem Kapustňáka. Nevěřícně zírá. Krása je jen pomíjivost vašich smyslů, tělo je nádoba, duše vaše touha. Navíc je chráněný. Dvě vteřiny ticha. Úsměv.
V tu chvíli se mistr zvedá a začíná přecházet po místnosti. Hovoří v přirovnáních, neúplných větách, fantazie musí pracovat. Tisíce spokojených živočichů, život jaký si nedovedete ani představit, Boženko ty kávičky, mluví o lidech, kteří již nejsou mezi námi, ale on, vnímavý, nachází již náznaky, ne, přímo cítí přítomnost sebeobklopujících chápavých tvorů, harmonie. Lety ve výškách, hluboké podmořské scenerie, krůpěje rosy na pavoučích sítích, ševelení křídel, kolébavý hlas vln. Holub za oknem si čechrá peří a spokojeně povrkává. Mistr jakoby mimochodem otočí dva tři listy a mužův pohled opětuje ze stránky usmívající se delfín. Mistr zasněně hledí nad střechy domů, hovoří měkce o přílivu a odlivu, tancích mulatek v příbojových vlnách, rytmu těl a aerodinamičnosti trupu rozrážejícího zpěněné vlažné moře. Muž se usmívá.
Základem při reinkarnování našich fyzických potřeb a stěhování duší, je naprosto jednoznačně určit pravidla. Jde o vysvětlení potencionálnímu zákaznikovi harmonogram převtělování pomocí grafu matečního cyklu Země. Tvor střídá tvora, nic není stejné. Odlišnost. Cesta. Musí se striktně vyloučit všichni humanoidi a to včetně šimpanze Bonobo, který díky rozluštěnému genetickému kódu celkem úspěšně aspiruje na zařazení mezi nás, lidstvo. A to už je jen krůček k tomu, aby se jeden z chytřejších jedinců takovéto tlupy, za nudného odpoledne někde v zoologické zahradě, například v San Diegu, vyjádřil na speciální dorozumívací tabuli symboly banán, banán, palma, pneumatika, banán, slunce, pomeranč a nějaký nezodpovědně poblázněný ošetřovatel primátů, při dalších pokusech o komunikaci skrz kostky se symboly, či, nedej bože, moderní přístroje modulující hlas a nahrazující chybějící potřebné hlasivky, tak ten v tisku vysvětlí, že ta roztomilá opička je ve skutečnosti bývalý námořník paraguajského původu s dřevěnou nohou a jeho přáním, potažmo za přispění nemalé částky peněz, měla být v dalším životě úspěšná kandidatura na krále malého ostrovního národa, v němž převládají hlavně dívky mladého věku a velmi vyzývavého vzezření, s bezmeznou touhou se oblékat pouze do krátkých palmových sukýnek či několika orchideových květů, beze smyslu oddané svému panovníkovi. A že mu to někdo slíbil. A dost za to zaplatil. No a průser máme na krku. Základem celého tohoto kolotoče je, aby si nikdo nemohl stěžovat, žádný vykuk, který se s vámi bude chtít soudit, že si pamatuje, co v minulém životě byl. Co chtěl být a proč teda teď zametá ulice a napadá na levou nohu. Fauna. Tisíce rozmanitých druhů. Nadchnout pro jedinečnost být vyjímečný. V okamžiku, jakmile je zákazník rozhodnut pro zvíře, rostlinu, plankton, cokoliv, vytvoříte mu jeho denní harmonogram obsahující fyzická i meditační cvičení a zahrnující napodobeniny zvyků, které ho budou čekat. Záblesky spokojenosti, mezi bezostyšnou spoustou nesmyslné dřiny. Člověk po letech už zapomene, že se vůbec kdy měl nějak dobře a cíleně pracuje na své duševní harmonizaci a splynutí s tvorem, do kterého už nacpal tolik peněz, že prostě v tom dalším životě to musí dopadnout báječně! Semináře, kurzy, jogínské polohy kočkovitých šelem, cirkulační psí oddychování kombinované se sliněním. Mávat rukama, hodiny,roky. Chcete být třeba plameňákem? Růžovým klenotem, jen tak bezstarostně postávajícím na jedné noze uprostřed přenádherné divočiny, mhouřit oči před Sluncem a předvádět překrásně smyslné svatební tance svým opeřeným protějškům? Trénujte! Vemte si příklad z Terryho Foxe, co on dokázal. Máte na to celý zbytek života. Dáte cíl. Vyvedení z všednosti dosavadního dne. Dny. Roky. Odměna je motor lidstva.
Pauza. Úsměv. Hrnky odnesl číšník, do vzduchu se přimísila vůně tabáku. Měla hlavu nakloněnou ke straně. Vějířky drobných vrásek od smíchu nad všedními věcmi jí lemovaly oči. Jste cvok řekla tiše. Úsměv.
Prosím listujte, chcete li. Mistr vstal, rázně a rozhodně. Pravou rukou si uhladil perfektní vlasy. Přecházel po místnosti, mluvil o zvycích, které když člověk vykonává, jeho duše se připravuje krůček po krůčku na vysněný život, na osvobození z dosavadní schránky. Nirvána každého dne. Vypadal spokojeně, dobře oblečený, ruce čisté, jen možná mluvil někdy až s příliš širokým úsměvem a občas mu ukápla slina. Po druhé vyzval sekretářku k donesení kávy a mluvil o snech které měl v mládí. Kdy jeho starší bratr ho bil a jeho jediný věrný přítel, kterého měl, byl jejich retrívr. Mluvil nevtíravým tónem, při kterém muž, ukolébán melodičností hlasu, se nacházel daleko ve zvlněném moři. Jen on a Slunce, hrál si s mladou delfínicí a vyskakoval jen tak pro radost z vodní tříště, která se díky jeho naprosto dokonalému tělu vznesla do vzduchu, prozářená slunečními paprsky. Duhový vodopád kapek rozstřikujících se okolo, kolébání vln, zpěv velryb.. Mistr mimoděk luskl prsty a vytrhl muže z jeho ráje. Úsměv. Takže kde jsme to skončili, ano delfín, mohu vám vypracovat komplexní program cviků na uvolnění vaší duše. Mám zde skupinu lidí inklinující k mořským kytovcům, ano, dýchání, tantra, meditace ve vyhřívaném bazénu, to vše vás tu může čekat.
Je to jen na vás, promiňte. Mistr přichází ke dveřím, rázně je otevírá a důrazným hlasem oznamuje všeobecně celé čekárně. Ne Boženko, vy se nemusíte stát lenochodem, vy už jím jste. Přechází místností zpět, usedá za stůl, vyčkává, usmívá se. Muž zkoumá cenu, přemítá co mu řekne žena, v hlavě hučí moře. Přijímá podávanou propisku a zanechává svůj podpis vedle delfína s úsměvem plným zubů. Ve vzduchu je slyšet křik racků nad zbytky nedojedených ryb, plujících na hladině. Muž se zvedá, podává ruku Mistrovi. Ten ji přijímá, doprovází muže ke dveřím a míjí sekretářku nesoucí podnos se stydnoucí kávou. Dveře se zavírají, mistr přechází do rohu své kanceláře, kde se zvednutou nohou a zamyšleným výrazem močí na palmu. Sekretářka se vrací loudavým krokem ke svému oblíbenému kmenu, muž zavírá dveře prázdné čekárny. Usmívá se.
Jste cvok. Zopakovala s neutuchající nadějí v hlase. Objednala každému z nás sklenici vína, průměrná cena, dokonalá chuť. Mohl jsem koupit celou tu kavárnu, celou čtvrť, jen mi nedala jediným pohybem najevo, že by o to někdy stála. Třeba by to byla pěkná knížka, pravila zamyšleně a šaty na jejím těle byly plné tančících květů, ve vzduchu levandule, slunce ještě vysoko nad domy. Na jejím obalu bude město, černobílé, týden po vánocích. A bledé siluety dvou Nadpozemských. Ke každé knize talisman zdarma.
střih
Osamělá, uzamčená do sebe. Uprostřed pláně stojí dívka zabalená do medvědí kožešiny, nahé nohy prorůstající do země, stonky trávy mezi prsty, vcítěná do půdy, její vlhkosti a hloubky, oči zavřené, vlasy poletující kolem tváří, neposlušné, svíjící se trsy mořských chaluh, vítr je příboj, ona se zmítá ve svých myšlenkách, jeden svět překrývá jiný.
Louka je posetá ochmýřenými květinami, nebe je modré jak její oči. Dívka má na levé ruce koženým řemínkem připevněný zub horského lva a drží v tenkých prstech jednu z květin, v druhé ruce stéblo kostřavy. Zvedne levici tak, že se téměř dotýká rty bílé, chvějící se koule a zlehka foukne. Celý prostor je náhle plný vířících nažek, stoupající v poryvech k tmavnoucímu nebi.
Ochladilo se, jedno z chmíříček přistálo dívce na tváři a změnilo se dotekem ve sněhovou vločku.
Je ticho, obloha potemněla přicházející nocí a nepohne se jediné stéblo trávy, jen sníh se snáší k zemi a mění ji k nepoznání. Dívka se zasměje a setřepe z vlasů namrzlý sníh. Zvedne i druhou ruku a spojí zbytek odkvetlé smetánky s dlouhým stonkem kostřavy lehkým dotykem.
V rukou se jí objeví dýmka, hlavička je z bílého kamene, troubel dlouhá, bez ozdob, jen s jediným pírkem přivázaným kousek od spojení. Dívka otevře oči a znovu se zasměje.
Rozhlédne se po bílé krajině, stále ještě padá sníh, další a další, jak prachové peří kajek, krajina končí pár metrů od ní.
Náhle, aniž by zaslechla jediný zvuk, se před ní vyrýsuje mezi padajícími vločkami šedavý stín. Dívka poklekne a lehce se dotkne pravou dlaní čela kojota.
Vítej sestro, ozve se jí v hlavě, vítej zpět mezi námi.
Z východu přiletí jestřáb, prolétne kolem nich, zakřičí a mraky protne sluneční paprsek.
střih
Týden v Jižní Americe s filmovým štábem, několik hodin stříhání v televizi. Za měsíc to pustíme do éteru. Kniha měla úspěch, někdo prý chce podle ní zrežírovat divadelní hru. Moje účetní odjela na dovolenou někam na Reunion, však to počká. Křest byl proveden týden po jejím vydání. Ta malá galerie měla vždy neopakovatelnou atmosféru. Noční debaty s básníky a malíři, co člověk to tvůj názor, co člověk to sok. Začalo to naprosto tiše, mí kamarádi jen popíjeli víno, krčili se za svými hudebními nástroji a vrhali úsměvy do čekajícího davu lidí, z nichž většinu jsem nikdy neviděl. Sledoval jsem ze svého strategického místa za dveřmi hloučky těkajících lidí nejrůznějšího věku. Zastavovali se i jen procházeli. Po zdech visely černobílé pohledy skrz objektiv, bílá slova na černém papíře. Fotky a texty. Teplota v sále stoupala, dvě staré dámy stály před kostelem v Maramureši, tiše si vyprávěly, vítr jim hladil šátky plné květin na hlavách. Mladá dívka si četla verše o jiné, byla uvolněná, sklenici vína tak, aby mohla cítit jeho vůni, se slovy na dosah. Úder do bubnu bylo volání z jiného světa. Uprostřed štěbetajícího davu stála se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima. Ruční buben držela před sebou, zvuk se odrážel od stěn a prostupoval lidmi. Byl to zvuk, jenž se musí nechat vychladnout, aby jste ho mohli přijmout znovu. Lidé se svými sklenicemi a na rychlo sebranými chlebíčky postupně umlkali. Obrazy nikdy se neopakujícího okamžiku, slova stále se vracejících vzpomínek. Hlasy se zajíkly, vytratily, mezi všemi se rozprostřelo ticho, v němž znovu promluvil buben. Zavřel jsem také oči a nechával uvnitř sebe doznít ten hlas, který volá z dálky, od pohanských ohňů, z bukových lesů, z hlubin průzračných jezer s lesknoucími se štíty hor na hladině. Hlas, který je tlukot našich srdcí. Hvězdy nad městem zablikaly, vzduch byl cítit jarem a trochu i levandulí.
Paikea seskočil ze zad velryby. Její srdce bylo bubnem, jeho srdce bylo jejím. Stál nahý, modrý oceán u nohou, modré nebe zapletené do vlasů. Ten pohled znám, i ty vějířky kolem očí. Jdi, půjdu s Tebou, svými kroky, mezi hvězdy.
Stála jako hora, naslouchající zvuku bubnu. Korálky obtočené kolem zápěstí, stříbrný amulet, Tvůj úsměv, mé srdce. Nepřirozeně přirozená, mezi těmi návštěvníky umění. Stála na boso, snad aby cítila chlad Země, snad aby sama mohla být Zemí.
Poslední část jsem vypustil do médií už vlastně jen pro zábavu. Nemělo smysl jít dál, kruh se uzavřel. V bloku odpoledních zpráv toho dne se objevila skupina reportérů. Po strastiplném putování džunglí, dorazili ke stromu silně obrostlého okolní vegetací. Malý lenochod vypadal ospale, pomalu slézal dolů.
Reportérka vysvětluje, že ty pohyby, blahosklonný výraz, vše nasvědčuje tomu, že jsme narazili na prvního, skutečně doloženého převtěleného člověka. Prostřih se starou paní, sedící v sednici chalupy někde na moravsko-slovenském pomezí. Za okny sníh, na blikající obrazovce paleta barev rovníkového pralesa. Ty pohyby, pohled, vydechne. Reportérka se usmívá, kříž na stěně v koutě nad chladnou postelí se noří do tmy, za okny vychází měsíc, načasování dokonalé.
Střih.
Reflektory studia v plné síle, stěny bez jediného stínu. Muž je od pohledu typ intelektuál, pokuřuje z dýmky, má na sobě manšestrový oblek, pod nosem léty pěstěný knír, kotlety, velké brýle se samozatmavovacím efektem. Stojánek před ním se honosí jeho jménem. Povoláním teolog.
Takže, praví hlasem, jenž bychom označili jako baryton a přehodí si lehce nohu přes nohu. Dnešní nálada Boha je tak na dvojce, očekávejte mírné průsery v práci, ve večerních hodinách..
Vypínám televizi. Vše je jak má být, lidstvu definitivně přeskočilo. Svatební náramky se prodávají po celém světě. Rambo byl uznán za fyzického básníka a po nedávné havárii elektrárny někdo důležitý přiznal, že ozáření nejsou to samé co osvícení. První holohlavý muž dnes odpoledne skočil v Chicagu z mostu. Cesta končí i začíná.
Fjord je bičován větrem, vodní tříšť doráží na útesy, slunce na nějakou dobu zvítězilo nad nocí. Rozhlížím se nad zpěněnou hladinou táhnoucí se k dalekému obzoru. Víry myšlenek moře na utopené námořníky dorážejí na pobřeží, po jejich vrcholcích poskakuje malý člun s červenou plachtou. Od severu přijde mlha, déšť, pak další bouře. Vzduch se zachvěl táhlým tónem majáku přichyceném na špičce nedalekého mysu. Přetáhl jsem přes hřbet ruky propletený pramen vlasů s vybledlou stuhou. Hodil jsem ho tak, abych neviděl, jak ho přijme moře. Cesta končí i začíná. Několik minut jsem jen vdechoval solí nasycený vzduch, dunění vln se mi tříštilo o bariéry myšlenek. Nepravidelný rytmus, nikdy nekončící melodie. Nemusel jsem otáčet hlavu, tušil jsem ji, někde na hoře, na skalách. Buben v ruce, modré stužky ve vlasech, stříbrný amulet, bosé nohy.
Obrátil jsem se k moři zády a přeskákal po kamenech porostlých zelenavým lišejníkem k neznatelné pěšině, plazící se mezi tuhými stonky arktické flóry. Ušel jsem po ní jen pár kroků. Seděla v trávě, s hlavou nakloněnou ke straně, přimhouřené oči, buben položený na kolenou. Zem kolem nás byla ještě stále cítit sněhem. Mlčeli jsme snad několik minut, možná hodin, mořští racci se vrhali kolem útesů, vzduch byl plný větru. Je to dobrá země, téměř půl roku zde nebude noc s bledým měsícem.
Vezmeš si mě? Rozcuchané vlasy, oheň v očích, studený vzduch od moře, ústa tvarovaná úsměvem.
Nechal jsem působit paprsky slunce a vnímal zvuk ohýbající se trávy. Konečně jsem otevřel oči, byla přesně stejná, s tím sarkastickým úsměvem ve tváři. Rackové křičeli nad skalami, znovu zahoukal maják. Napřáhla dlaň směrem ke mně, vlasy rozevláté větrem a pomalu rozevřela prsty.
Můžu Ti dát třeba svůj kámen.
Den i noc byly slunečné, vše už se někdy stalo.
mezihra
Jsou asi dvě hodiny ráno, druhá půlka léta. Mezi štíty hor se úbočím plazí úzká, drolící se silnička, ze sedla dolů, směrem k moři. V malé zátoce je rozházeno kolem písečné pláže několik domků. Jsou barevné, jako nebe, jako oheň, i zlátnoucí podzimní listí, jako moře před nimi, jako sníh na vrcholcích kopců. Vítr přestal foukat už odpoledne, hladina moře je klidná a odráží obraz okolních hor.
Sedí kus od silnice na batohu, zabalená do bundy, s barevnou pletenou čepicí staženou co nejvíc přes uši a vybledlým šátkem kolem krku. Nedaleko ní padá ze skal vodopád. Hluk tříštící se vody o skály vyplňuje celý ten malý prostor mezi horami, rozsetými po okolní části ostrova. Vzduch je chladný, plný drobných kapiček vody, rozstřikující se o kameny, hrajících zlatavými barvami slunce, držícím se těsně nad hladinou oceánu. Je noc uprostřed krátkého arktického léta, stádo sobů přechází po hřebeni kopce, dívka se s přivřenýma očima snaží do sebe nechat prostoupit celou majestnátnost okolí, klid okolní krajiny poseté nazelenalými kameny a po zemi se plazící tuhou vegetací, i řev padající vody, odrazy slunce, zrcadlení moře. V hlavě jí duní údery bubnu, sobi došlapují opatrně na šikmém svahu, pár uvolněných kamenů se sveze do údolí. V oknech domů svítí světla, majáky pro zbloudilé poutníky a ztracené námořníky. Domy bez plotů kolem sebe, spící lidé ve snech bez hranic, zatoulaný velký mořský racek na svých špičatých křídlech proletí kousek pod ní, nádech, nekonečně dlouhý výdech, ruce v rukavicích položené na kolenou. Za pár měsíců připlujou zpátky veleryby, obloha zčerná a sní Slunce, zelené plameny vyšlehnou nad spící bílou krajinou, říční led se zakousne do zálivu, sobi sejdou do údolí a v příbřežním pásu se budou snažit za pomoci svých tvrdých kopýtek vyhrabat ze zmrzlé země pár stonků zažloutlé trávy, bouře se stočí jako had kolem hor, vlny se tříští o pobřeží, lidé s baterkami odhazují závěje sněhu, zahřívají zkřehlé ruce u ohně v malých domcích, smích, cinkání sklenic. Nádech, výdech, je noc plná Slunce, vodopád burácí, kolem dozrávají oranžové sladké bobule.
Jsem zde a mohu být čímkoliv kolem sebe, celou Zemí a každou bytostí na ní, mohu být čím chci. Možná proto je tak těžké se rozhodnout být sama sebou.
Za vzdáleným ostrovem se objevil malý červený člun a pomalu plul směrem k přístavu na okraji zátoky. Dívka se ještě jednou vzhlédla k mrakům, sunoucím se pozvolna za kamenitý vrchol kopce, zbytek tabáku schovala mezi kameny. Po chvíli vykoukl z blízkého křoví párek bělokurů a zvědavě se rozhlédl po prázdném prostranství nad vodopádem. Na krku se jima zaleskla první bílá pírka.
I SLUNCE PUTUJE NA JIH
Bržděním pokroku
a tím i návratu k přírodě
je lpění na minulosti
Je to o jednom klukovi. Má delší vlasy, na koženém řemínku kolem krku přivázané racčí pírko. Má batoh a sny.
Dobře, řekla, položila si bradu na kolena, dlaně na své bosé nohy. Vzduch voněl přicházejícím deštěm, krajina kolem utichla ve výdechu větru. Jen kouř z ohně stoupal přímo k nebi. Počkala až se posadil vedle ní a nalil zlatavé Chardonay do sklenic.
Dobře, zopakovala tiše a zavřela oči. Chvíli vnímala jen vzdálené bzučení včel, vůni třešní, vína a ohně. Povídej, co dělá právě teď.
Je večer a v nedalekém městě blikají světla v oknech. Dorůstající Měsíc osvětluje zbytky sněhu na vrcholcích hor, ticho je přerušované krátkým zaštěknutím psů, z nejbližšího stavení zazní krátký smích. Chlapec má postavený stan a ve světle čelovky píše drobným písmem do svého deníku. Je třetí týden na cestě, vůně cypřišů se prolíná sešeřelou krajinou. Píše ještě po staru, propiskou na papír. Poslední text. Usmívá se a slova se mu rodí v hlavě. Nepíše román, ani do podrobna nepopisuje situace, které ho potkaly. Slovy není potřeba plýtvat, nechává prostor fantazii. Nemá dnes žádné starosti. Jeho jediným majetkem, na kterém si opravdu zakládá je Deník, hodinky a buzola. Tři věci které opravdu má, tři věci které jednou dá někomu dalšímu. Nadechne se soumraku a chvíli nechá plynout myšlenky.
Myslela jsem, že bude jako jiní v tvých příbězích, někde mimo prostor a čas, otevřela překvapeně oči a zlehka se napila vína. Proč má ty věci?
Měsíční světlo se odrazilo od ciferníku na hodinkách. Je bíle přemalovaný, ručičky chybí, ale ozývá se tiché tik tik.. Na bílém podkladu je černou barvou napsáno TEĎ.
Buzola položená v trávě má stejně pomalované své magické oko, střelka není potřeba. Oči mu na chvíli spočinou na nápisu TADY. Znovu se usměje a ponoří se zpět do psaní.
Stvořitel bloudil mezi hvězdami. Sám prostupoval mlhovinou, sledoval komety, spěcající i jemu neznámo kam. Byla noc prozářená stříbrnými odrazy světel i den s tisíci Slunci okolo.
Nechal se vést mléčnou dráhou, šel bez cíle, prolínal se vším. S každým jeho nádechem se zrodila galaxie, s každým výdechem milióny hvězd zablikaly ve svém nekončícím tanci.
Spatřil ji nedaleko jednoho ze Sluncí, byla mladá, krásná, ohnivá. Měla v sobě touhu, rozechvívala tužby v něm. Objal ji ve své náruči a jejich milování bylo divoké, chvěla se a tryskající láva z ní prýštila ve vrcholných okamžicích rozkoše. Miluj mě stále, šeptala tiše Země, když se rozprostíral v ní, hluboko, jemně po milióny let. Pak usnula v jeho náručí, tichá, horká, zamilovaná.
A tehdy začal tvořit.
Šaty utkal ve všech odstínech modré, rudé i zářivě zlaté. Z mrazivých temnot vesmíru vyňal ledové krystaly, jenž brázdí nekonečno v rozpraskaných meteoritech a horkostí její něhy je roztavil do moří, řek i oceánů. Pohladily její léty rozpraskanou horkou kůži a do blankytných výšek vylétly bílé perly v podobě mraků. Stvořitel pocítil další nový, nezvyklý vjem, rozprostřel se celou jeho neohraničitelnou duší, nový druh radosti z tvoření, kde není jen on, jedno Slunce a jedna bloudící kometa, najednou pocítil absolutní štěstí sdílení daného okamžiku, cítil všeprostupující změnu. V tu chvíli jeho úsměv byl nekonečný a duha se vyšplhala z moře až ke skalnatým vrcholkům hor. Políbil Ji, jemně foukl a duha se rozpadla na tisíce barev. Pokryla svět v podobě stromů, květin, rubínů či achátů, vše se zalesklo jak nádherný drahokam v jednom překrásném celku. Bylo ticho, jen vítr hladil listy agáví a rozcuchaných kokosových palem, laskal pouště v nekonečných proměnách, moře a oceány se daly do pohybu ve svém nekonečném hypnotickém vlnění. Na jedné straně světa se mladší bratr Měsíc zrcadlil v jezerech a na straně druhé vodopády tříštily světlo Slunce. Každý detail, tohoto skvostného díla byl nejúžasnější, jak v daný okamžik mohl být. Budu matkou, zašeptala Země, miluj mě a každému Tvému výtvoru dám život..
Láva vytryskla z vrcholu kopce a stékala k smaragdově zelenému moři. A na straně, kam Měsíc nevidí, rozepjaly v prvních paprscích Slunce svá křídla dvě malé modré vážky.
Zatočila se štěstím, den vystřídala noc, lávu sníh a kapradiny, mezi jejichž stonky se proplétal hmyz všech roztodivných tvarů, jaké ho jen v té euforii napadly, se zaleskly první rosou. Obří baobaby natáhly své ruce a propojily Zemi s nebem, nedozírná zeleň kolem vodních tepen se poprvé společně nadechla. V jejím stínu se vzduch stal téměř hmatatelným, lesklý ocelot mrštně přeskočil mechem prorostlý první mrtvý kmen a petrobarevní ptáci přelétající touto katedrálou radostně křičeli v narůžovělém soumraku.
Jsem v Tobě, jsi můj dech. Jsem jejich tělem a Ty duší. Vše dává smysl, od mravenečníka až po orla stoupajícího vzdušnými proudy mezi štíty hor.
Cesta se klikatí po úbočí kopce, prach víří od kol malého auta s korbou. Je staré, částečně zelené, stejně jako stromy, které se míhají kolem. Z kabiny letí do krajiny otevřenými okénky kvílivá hudba a vysoké hlasy zpěváků. Tři muži se smějí, auto poskakuje po kamenech, z korun stromů se zdvihají hejna drobných ptáků a jak střely, blýskající se v raních paprscích, mizí v údolí. Chlapec sedí na svém batohu, rukama se pevně přidržuje korby, s šátkem vytaženým přes nos. Minulost mizí v oblacích červeného prachu za autem. V průsmyku je malá vesnice, možná si postaví stan na jejím okraji, ve stínu větví, vzduch bude cítit výškou a smůlou tekoucí po kůře pokroucených borovic. Ale asi ho pozvou domů, děda vytáhne harmoniku ze skříně, ne příliš malé sklenice se naplní po okraj a staré dámy si zas budou zakrývat ústa vrásčitou dlaní. Ráno naštípe dříví, rozloučí se, půjde. Možná zase s někým popojede o kousek dál, do dalšího údolí, kde skály svírají novou říčku svými strmými stěnami, pramenící tam, vysoko na úbočí kopce. Půjde kolem sbíhajících se pramínků vody, dolů, kolem dalších přítoků zurčících a skákajících po kamenech pokrytých mechem. Pak otevře se pláň, hory budou menší a menší, cesta jak otisk hada se bude plazit mezi keři a tvrdou trávou, žlutou od věčného Slunce. Divocí koně nasávají vzduch do nozder, odfrkávají na pozdrav a s každým švihnutím ocasu se vzdalují, tvrdí, houževnatí, věční poutníci. Nejdřív chce jít ale tam v horách k pramenům této řeky, jenž burácí hluboko pod ním, v záhybech zelených strání. Dravé a ještě nespoutané. Vodní tok se tam kroutí mezi břehy, chlad je v každém kameni, na který snad nikdy nedopadlo sluneční světlo. Tam ponoří do skotačící bystřiny ruce a nechá ji proudit mezi prsty. Pak bude stoupat k vrcholu kopce, pomalu, shrbený pod tíhou batohu, poslouchat jen svůj dech a tlukot srdce. Hledět na orly kroužící nad hlavou, jsou vždy výš, ale už teď kráčí také jako oni, metr za metrem směrem k nebi. Vrchol bude jako každý jiný, jen kameny, hrubé a ostré. Tam, vystaven větru se rozhlédne po celém obzoru posetém dalšími štíty hor. Pokaždé je to jiné, jiné vrcholy, vesnice, jezera lesknoucí se hluboko pod ním. Někdy je ticho, jindy sem doléhá hluk vzdálených továren. Je sám, na vrcholu sil, jen letadlo plné lidí přelétne nad jeho hlavou. V něm si pár cestujících zaplatilo za výšku, za rychlost, spánek a štíhlé nohy letušky, za mraky pod sebou, jenž zakrývají Zemi. Mává, malinký oproti horám okolo, kde po jejich šedých kolmých stěnách šplhá stín také, metr za metrem. Den se krátí, musí sestoupit, najít kousek rovného místa, víc nepotřebuje. Jen ležet a dívat se na hvězdy, nebude pršet, nepotřebuje stavět stan. Pojede na Velkém voze, jako teď, do neznáma. Chlapec se pomalu pustí levou rukou korby a zaloví v kapse zaprášené bundy. Vyndá oprýskanou buzolu a položí si ji na kolena. Pohlédne na ni, pak na své zápěstí. Ano, vím, řekne si pro sebe tiše a rozhlédne se. Cesta se klikatí po úbočí kopce, prach víří od kol malého auta s korbou. Je staré, částečně zelené, stejně jako stromy, které se míhají kolem. Z kabiny letí do krajiny otevřenými okénky kvílivá hudba a vysoké hlasy zpěváků. Tři muži se smějí, auto poskakuje po kamenech, z korun stromů se zdvihají hejna drobných ptáků a jak střely, blýskající se ve slunečních paprscích mizí v údolí.
Tak jako nastal okamžik, kdy začal se svým dílem, přišel i poslední den, kdy mělo vše skončit.
Položil posledního tvora do trávy, bledého, ještě ne zcela jistě stojícího na svých nohou, nahého v prostotě zrození a pravil:
MILUJ
Tvor se rozhlédl, nad stromy vycházelo slunce, les byl plný šelestu, hejno jeřábů těžkým letem proletělo kousek nad ním. Z lesa vyšla žena, přistoupila těsně k němu a dotkla se rukou jeho dlouhých vlasů.
Je to jak svatební šaty, které nikdy neodložím, pravila Země. Pojď, rozprostři se ve mě, v naší nikdy nekončící lásce, odpočiň si teď a tady, můj milovaný. Už není potřeba něco zdokonalovat, vše je takové jak má být. Budeme jedno tělo, jedna duše, odevzdaní tomuto okamžiku.
Ve vzdáleném koutu galaxie vybuchla malá Supernova
Mladý Mba seděl na břehu řeky a upřeně hleděl na svůj odraz . Dotkl se rukou svých vlasů, ten tvor také. Tleskli dlaněmi o sebe v dokonalé souhře zvuku. Napřáhl ruku, aby se dotknul jeho tváře, avšak ten tvor udělal stejný pohyb a na hladině si podali ruce. Mba se usmál. Miluji tě, bratře.
Chlapec prochází ulicí zahalenou do ranní mlhy, slunce ještě nevystoupalo tak vysoko, aby pohlédlo za vrchol šedého masivu skal, tyčícího se nad vesnicí. Toulavý pes ho sleduje z protějšího rohu křižovatky. Opelichaný, s boláky na nohou, odevzdaně ležící na místě, kam dopadnou první paprsky dne. Ženy zahalené v tmavých šátcích skládají do ošatek sýry, koření, rovnají pestře pomalované krabičky s čajem či kávou. Muži na sebe hlasitě volají a vynášejí z odřených starých aut krabice s dalšími věcmi, které si snad koupí náhodný turista, stařík ze vzdáleného údolí, sousedova žena. Město začíná dýchat, první záchvěv větru dá do pohybu týden staré noviny ležící na chodníku, prach a opadané květy ibišků. Chlapec se zastaví před jedním ze stánků a zkoumá pohoří vyrovnaných věcí. Posunky ukazuje, že by potřeboval tužku, propisku, něco čím se dá psát. Den se stává prozářený sluncem.
Nad hlavou jim zakřičela sojka a přetrhla vyprávění. Z obou vytryskl smích, cinknutí sklenic o sebe, mraky jsou ještě daleko.
Dobře, píše tedy o lidech, o Zemi. Proč jsi se zmínil, že ještě po staru? Tužkou na papír..
Muž odložil sklenici a upřel oči ke vzdálenemu lesu.
Má pocit, že lidé jsou před svým dalším krokem. Potřebují být stále hlídáni časem, potřebují vědět kam směřují, musí stále něco vylepšovat. Ale nepohnou se dál, dokud budou za sebou táhnout minulost. Bylo kolo, parní stroj, kontaktní čočky, internet. Neustále jdeme kupředu. Jednou tu nebude tento les, ale slova načmáraná v sešitech, krabice na nové ledničky, složenky, poesie, účtenky, reklamy. Chce napsat poslední text na papíře. Poslední knihu, po které lidstvo udělá svůj další po-krok.
Nač jinak máme všechny ty netbooky, elektronické knihy, telefony, kreditní karty. Víš jak minulý týden jsme procházeli sešeřelou noční letištní halou. Tři muži tam stáli u východu a přidržovali v rukou na svých hrudích tablety. S černými jmény hostů orámováných bledým světlem. Vítáme vás, poutníci. Čas nelze zastavit.
Koncem roku 2012 bylo lidstvo ve velkém očekávání, mělo přijít něco velkého a každý z nás měl v hlavě svůj scénář budoucích dní. A největším zklamáním bylo jen to, že se vlastně nic nestalo. Aspoň si to všichni myslí. Ale není tomu tak. Někde uvnitř všech se otevřela prázdná propast. A ten chlapec jede na druhou stranu světa. Někoho hledá, nebo jen nachází sebe. Píše o posledním výtvoru Stvořitele. O boji v každém z nás. Jestli byl člověk poslední a tím i evolučně nejdokonalejší, nebo jen třeba poslední, protože Stvořiteli už došly nápady. A chtěl se už jen věnovat své milované Zemi. To je ta propast v nás. Temný vchod do jeskyně, mířící hluboko do nitra. Tak se cítí, malý před obrovským okem temnoty, váhá, jestli vejít a už se nikdy nevrátit. Jde krajinou a dívá se. Má sebou dva dárky od drobné dívky se světlými vlasy. Kolem levého zápěstí, na ruce která je blízko srdci, nosí uvázanou modrou stužku, na které visí bílý, vodou provrtaný kámen. Má buzolu s Tady a hodinky s Teď. A deník, v černých lehce polámaných deskách od neustálého vyndávání z batohu. Ví, že víc nepotřebuje, ví že stále ještě hledá víc.
V té jeho knize chce lidstvo postoupit do další úrovně své hry. S plným vědomím dvou jediných možných vyústění této cesty. Tak vydá poslední psaný text na papíře. Jeho knihu. Část lidí touží po návratu k přírodě, část po dokonalejších věcech, dokonalejším životě. A jako první krůček v úplné touze po odstřihnutí se z minulosti je, že zruší všechna ta planá slova či čísla na zbytečných bílých listech. Noviny a knihy už budou jen v elektronické podobě, reklamní plochy zablikají barevným světlem do noci navždy. Zmizí papírové peníze a kdo by se tahal s tou hromadou šrotu, stačí jen recyklovatelná plastová karta. Výroba peněz jsou stejně jen vyhozené peníze za něco, co se dá ztratit. Psaní se povýší zpět na umění. Písmomalířství, tabulka a elektronická tužka. V tu chvíli jít proti systému je těžká volba. Snažit se o uchování psaného textu, je nevážit si přírody, zatěžovat ji výrobou papíru se všemi těmi oblaky kouře. Být alternativní? Dobrá, vždycky můžeš vyměnit ovci za několik pytlů pšenice. A popsané stránky knih Tě nepřipraví na život. Aby mohli lidé v budoucnosti žít přítomností, je potřeba zapomenout minulost. Přítomnost se dá žít teď a ne pořád do nekonečna v našch budoucích minutách, hodinách a letech si dokola předávat to, co v minulosti někdo řekl, napsal, vymyslel. Vše je už v nás. Už jsme tím nasáklí jak houby, tím množstvím informací, které se na nás po ty generace stále hrnou ze všech stran. A najednou si místo knihoven lidé doma pověsí na zeď obří obrazovky ovládané mávnutím ruky. Nebo otevřou okna a budou poslouchat zvuk světa kolem. A tak uplynou roky, možná staletí. A během nich se dříve či později, smažou všechny naše lidské záznamy. Technika bude mít vždy nějaké ty mouchy, nebo to lidé udělají schválně. Bude to stejné jako když Ti spadne externí disk s celou tvou pamětí na zem. Najednou nemáš žádné fotky kde jsi byla a s kým, všechny ty tváře odplujou někam do zapomnění. Časem zbydou jen hluboko uvnitř Tebe obrazy, pocity.
Je to jako když stoupáš na kopec. Aby jsi pak mohla jít na další vrchol, musíš napřed sestoupit do údolí. Štastná, zpátky ke své rodině, přátelům, podstatě, Nelituješ cesty dolů. Víš, že až příjde čas, opět budeš jen Ty a úzka stezka ztrácející se v mracích.
Kdysi vznikla kniha, kterou lidé chtěli rozšířit mezi ostatní. Žít podle ní, podle slov a myšlenek, všichni šťastně. A toto bude kniha, kdy lidé budou šťastní, až poslední člověk zapomene, že ji v minulosti někdo napsal. Že vůbec někdy někdo něco napsal, řekl, vymyslel. Duše splynou s přírodou okolo a všichni budou žít jen v úplném přítomném okamžiku.
Teď v tuto chvíli sedí ve stodvacátémšestém patře moderního mrakodrapu muž. Má oblek v půlnoční modré barvě, začínající pleš a hladce oholenou tvář. Myslí si, že dnes má šťastný den. Ráno kolem desáté dorazil hybridním automobilem do centra města. Už během cesty byl propojen online se svým burzovním poradcem a poté co auto samo parkovalo na draze zaplaceném místě téměř před vchodem do sídla společnosti, v níž vede dlouhodobě úspěšný život, objednal své ženě přes telefon kytici temně rudých růží. Budou doručeny během hodiny do jejich domku, uhnízděného necelou hodinu svižné jízdy od města na překrásném místě uprostřed malého satelitního městečka, plného pečlivě zastřižených trávníků a elegantních plotů, kde už o pár řad vilek dál začíná pěkně udržovaný les. Chodí tam ráno se psem, dýchá vůni jehličí, poslouchá ve sluchátkách zprávy uplynulého dne. Třistašedesátpět kroků od posledního domu se stezka kříží s další. Přesně v sedm dvanáct zde proběhne mladá žena, jenž bydlí o šest domů a dvacetdva let dál. Má vlasy stažené gumičkou, vzadu na krku vytetovaný srpek měsíce. Śtíhlé nohy, moderní boty pro běh v terénu, pevná jen lehce se houpající ňadra pod uplým tílkem. Usměje se když ho míjí, ponořená do hudby a touhy zvítězit nad únavou a nad sebou.
O pět hodin později muž upíjí kávu z pressovače, jenž mu připravila jeho svůdná sekrétářka. Možná ji vezme o víkendu za město, užijí si romantické odpoledne v útulně stylovém rokokovém sále jedné honosné restaurace, postavené před dvěma lety ve starém duchu, který je mezi místními bankéři velmi IN. Šampaňské, golf v přilehlém zámeckém parku, její nohy v síťovaných punčochách. Výborný moučník jako bonus. Káva je horká a na plošině za oknem se odehrává němý film. Černoch v jamajské čepici má úsměv přes půl hlavy, rytmus v těle, stodvacetšest pater nad zemí stírá dokonale ladnými tahy špinavou vodu z okeních skel. Slunce vykouklo zpoza mrakodrapů, černoch se usmívá a mává na pozdrav, dál tančí ve svém rytmu. Muž pokývne hlavou a na svém včera zakoupeném novém telefonu pořídí první fotografii. Obrys výškových budov, černá silueta jenž levituje vysoko nad zemí, se sluneční svtozáří kolem hlavy. Ihned fotku přeposílá svým třem kamarádům z dětství. Stále se ještě někdy vídají, piráti z malé zátoky za jejich rodnou vesnicí, daleko od všech hlučných a zaprášených ulic. Jen Sly bydlí kdesi za polárním kruhem, no, mms už je doručena a on už se určitě směje nad dalším svatým, ve vytahaných montérkách a s dredatou hlavou. Ale co, už je o patro níž, pryč z jeho života.
Muž se uvolní, dálkovým ovládáním přinutí klimatizaci lehce zvýšit teplotu v místnosti. Na jednom z počítačů se objeví příchozí zpráva. Bleskově proletět výpisy, zkontrolovat firmu Jonnes, všechny platby od pojištěnců v pořádku, možná sekretářce koupí drobný dárek, její silueta se smyslně rýsuje za zpola zavřenými žaluziemi. Telefon od syna, je mu o víkendu třináct, dobrá, tu večeři odloží o týden, upomínka v diáři, mail do obchodního domu Spencer, oddělení hraček, je půl druhé, čas na zlepšení jeho úderu i handicapu.
O sedmtisícšestsetdvacet kilometrů dál stojí jiný muž se svým synem na vrcholu odlesněného kopce. Je chvíli po dešti, v nastalém tichu přelétne několik modrých papoušků nad mýtinou, hluboko pod nimi nejvyší stromy vydechují bělavý opar nad své koruny . Dole se klikatí řeka, ukrytá pod temným příkrovem pralesa, za chvíli ožije nočními tvory. Teď jsou zde však jen oni, polonazí, snědí, s černými vlasy sestřiženými na krátko a červeně pomalovanými čely. Společně se rozhlíží po krajině. Starý muž zvedne ruku a ukáže směrem k prvním stromům. Chlapec pokývne hlavou, nasaje vzduch, poklekne na zem a chvíli si prohlíží udusanou hlínu. Zvedne drobný kámen a přičichne k němu. Stařec ho pozoruje, dotkne se prstem jeho ramene a druhou ruku sevře v pěst. Chlapec položí zpět kámen na Zem a vyrazí rychlým krokem za svým otcem, jenž tiše schází mezi vytrhanými stromy dolů, do náruče lesa. Oba mají ve tváři slzy.
V malém zakouřeném baru sedí drobná dívka s vlasy schovanými pod vlněným šátkem. Má zavřené oči a zpola vypité pivo. Pomalu potáhne z ručně balené cigarety, dým kolem její hlavy se rozprostírá jak písečné duny na poušti. Z velkých reproduktorů pověšených na řetězech pod stropem se ozývájí údery do bubnu a Mari Boine chraplavým hlasem vábí soby na věčné pouti k severu. Před dívkou, v otevřeném sešitu z filozofie, je jejím lehce rozechvělým rukopisem napsáno zatím jen pár slov, ale jsou její, z jejího nitra.
Dali jsme se jeden druhému
v mlhavém ránu
při úderech hromů
Dali jsme druhému
před srdce bránu
a ztratili klíč, od vlastního domu.
Dal jsi mi duši
copánek vlasů
pak k srdci kuši
Nebe je modravé a bílá stáda mraků tvoří řetězy krajek od obzoru k horám. Z oprýskaného obytného auta zaparkovaného pod stromy zazní smích.
Měla pevně zavřené oči a snažila se uchopit ten pocit úplného splynutí s příběhem. Ale měly to být dvě vyústění, se kterými se můžeme smířit, řekla tak tiše, že slova se téměř ztratily v lehkém šumění trávy.
Budeme bytosti, žijící společně s ostatními čtyřnohými, s křídly či ploutvemi, na této zemi, v úplné harmonii. Jedni jako druzí, nikdo nepozná, kdo byl první či poslední. Nebo takoví bledí Měsíčňané, hovořící telepaticky, beze slov, jen v obrazech. Mezi sebou, se zvířaty i rostlinami, protože jen to je další evoluční krok. Ano, to jsou dva možné konce našeho příběhu. Jen musí přijít první impuls, symbol, po němž nic už nebude jako dřív. Nezbyde jediný list papíru. Pak lidé projdou tou nezbytnou cestou stoupajícího pokroku, k dokonalé virtuální realitě, k samotnému vrcholu, kdy nezbude nic jiného než se vydat hledat buď jinou obyvatelnou planetu, nebo se vrátit zpět do náruče té na níž žijem. Teď jsme na půli cesty, zatím jen autem jezdíme za město a tam se učíme jezdit na koni. Svět se v jeho knize rozdělí ve dví aby jednou stanuli dvě bytosti proti sobě a mlčky se dotkly vzájemně dlaněmi. Napřed se zbaví lidé papíru, pak možná i dalších zbytečných věcí. Místo hledění do řádků s minulostí, zvednou hlavu a rozhlédnou se.
Mraky se oblékly do černé a do trávy dopadla první kapka vody.
Chlapec schází přes bílou dunu posetou černými kamínky a vybledlými lasturami k moři. Po cestě jen shodí ze zad batoh do písku, bosý a se zacuchanými vlasy vstoupí do něj. Zátoka je klidná, v barvě nebe, bez jediné vlnky. Zastaví se až když stojí do půli stehen ve vodě, nevšímající si mokrých nohavic. Nabere vodu do dlaní, opláchne si obličej, chodidly vnímá kameny a studenou vodu u dna. Rozhlédne se po zaobleném oceánu, pak jeho zrak spočine na svém odrazu ve vodě. Zvolna položí svou ruku do jeho na hladině. Urazil jsi se mnou kus cesty bratře. Na hromadě kamení vyrovnané na pláži zakloní hlavu velký racek, zakřičí na slunce a párkrát pro radost zaklape zobákem.
Mba měl spoustu otázek. Před chvílí, za pomocí mladého stromku a kusu týdny opracovávaného kamene vetknutého do jeho rozštípnutého konce, skolil mladou antilopu. Horká krev prýštila z rány na krku a stékala do trávy. Poklekl k ní, a pak prsty ozdobil svůj obličej několika rudými tahy po vysedlých lícních kostech. Skonil hlavu a dotkl se vyhasínajícího těla. Děkuji sestro, nebudu mít hlad a budu mít tvou mrštnost i plachost. Odejdi k Matce a řekni, že jsem šťasný, ale i smutný nad tvou ztrátou. Teď, o chvíli později, dřepěl kousek od svého úlovku a hleděl na blednoucí oblohu. Sem tam problesknou hvězdy, zatím jen nesměle. Počká ještě chvíli, pak půjde podle nich domů. Měl spoustu otázek. Žil, lovil i utíkal, ve společném rytmu Matky Země, společně se svými bratry. Všichni ji uctívali a nikdo si nevzpomněl na Něj. Tehdy ho napadlo, že on byl možná ten jeho poslední syn. Ta, kterou miloval víc než sebe, jeho poslední dcera. Kdo z nás byl vlastně poslední. A kdo bude poslední, z našich synů či dcer. Možná jsem už já ten poslední, vrátím se a nebude nic, jen vyhasínající oheň.
Včerejší noc byla plná znamení. Jeden muž vyšel ze tmy do kruhu ozářeného plameny, zahalen do kůže horského lva. Úder do bubnu protnul temnotu, chodidla vířila prach při tanci, jiskry vylétly vysoko nad nás a staly se dalšími hvězdami. Miluj nás naše Matko, ještě jsme Tvou součástí.
V nastávajícím soumraku Mba vztáhl ruce k hvězdám. Vím že jsi tady, všude okolo nás.
Déšť. Malé letiště mezi zeleným klenotem hor, štíty pnoucí se k nebi. Prales je zahalen v oparu, dýchá v rytmu našich srdcí. Rytmický zvuk dopadající na střechu z vlnitého plechu nás vrací do přítomnosti. Chlapec s dlouhými vlasy sedí na svém batohu, proti němu se skříženýma nohama malý indiánský kluk, pestrobarevný ve svém ponču, také bez bot. Natáhne ruku a dotkne se hodinek na chlapcově zápěstí. V tu chvíli se na vzdálené straně travnaté letištní plochy vynoří zpod vyssokých stromů skupina postav. Mezi nimi se zalesknou světlé vlasy. Chlapec odepne hodinky, sáhne do batohu a společně s buzolou je podá svému odrazu sedícímu s pootevřenými ústy na dosah. Už je nepotřebuju, řekne s úsměvem. Jsou teď Tvoje, i když pro tebe jsou to jen zbytečné věci, které po pár dnech zůstanou zapomenuty. Gracias señor, pípne kluk, vyskočí, chvíli se přehrabuje v kapsách. Natáhne ruku a vloží chlapci do jeho dlaně zelený kamínek. Esto es el hueso de la montaña. El lugar donde yo vivo. Ven cuando te sientes solo. A s úsměvem se ztratí v dešti.
Muž přehlédl obzor s formujícími se mraky. Ještě je čas. Ještě nedošla až na vrchol kopce.
Poušť není jen přesýpající se písek, věčně přeskupované duny větrem. Mezi tisíce let starými skalními útvary, hýřícími barvou od okrové po krvavě rudou, jde muž. Je bosý, má bílé jednoduché roucho z hrubé látky, dlouhé vlasy. Vedle něj na svých lehkých nohou kráčí Kojot. Muž hovoří i poslouchá. Kojot zná spoustu příběhů. A On je pak poví dalším lidem. Možná, aby se neztratily, chtělo by je vytesat v podobě nějakých znaků třeba do kamene. Lidé budou přicházet z veliké dálky, číst je a odcházet s naplněním. On dá těmto příběhům celý svůj život. Až narodí se další, budou si je předávat dál, poslouchat, pak psát, číst. Žít podle nich. Mezi tím Kojot vymýšlí další příběh, vzhlédne přes rameno na zamyšlenou kráčející postavu po svém boku. Je kolem poledne, zářící slunce tvoří zlatavý prstenec kolem jeho hlavy. Ten muž ještě umí mluvit se svými bratry, je jeden z posledních. Umí naslouchat cirkulujícímu oběhu Matky Země. Umí vnímat všeprostupujícího Otce všeho. Umí žít v harmonii. Ten poslední Kojotův příběh o jablku a hadovi, ten se poved. Kojot se potutelně usmívá.
Skupina švitořících žen prošla nedaleko, směřujíc na trh v blízkém městě. Jen jedna zůstala stát, v očích hvězdy. Přišla blíž a natáhla k němu ruku obtočenou na zápěstí sluncem vybělenou stuhou s malým provrtaným kamenem. Pojď, ukážu Ti překrásný kopec.
Vzal do ruky zpola dokončenou dýmku a chvíli ji převracel v dlaních. Další dešťové kapky dopadly na listy stromů, dům za okny se stáhl do svých stínů. Víno ve sklenici společně se začínající bouří vytvořilo pádem jediné kapky dokonalý kruh. Děkuji, řekla, protáhla se a vyskočila na nohy. Musím teď nahřát buben nad ohněm, aby znovu měl svůj hlas.
Ve větrném tichu zakřičel drozd.
mezihra
Bylo tři čtvrtě na tři, když se probudila. Ticho za zataženými závěsy se prolínalo s šuměním vln u skalnatého pobřeží, v hlavě hluk hudby z večera a nikdy nekončící příliv slov kroužících v myšlenkách, odlesky měsíčního světla, spirály vzpomínek. Zelená phelsuma němě polkla v rohu nad její postelí, přilepená hlavou dolů na zdi těsně pod stropem, třičtvrtě na tři po hodině spánku, ráno je daleko a život strhává sebou čas jako lavina, bere vše co stojí v cestě, tik tik tik , jsou tři čtvrtě na probuzení.
Poušť. Červená, žlutá, okrová, mezi kameny rozseto pár houževnatých keřů, ostré slunce, vrtule od větrné pumpy se jen pomaličku otáčí za pravidelného, slabého vrzání hřídele. Karavan je oprýskaný, nad vchodem má z několika trámků a prken stlučený přístřešek, poskytující trochu stínu. Muž s šedými vlasy spletenými do dvou copů, sahajících kousek pod ramena, sedí v rohu své malé verandy, v rozvrzaném prastarém houpacím křesle a pokuřuje z dýmky. Chce přemýšlet o svém snu. Zdá se mu již třetí den. Ještě je ale čas. Uchopí hlavičku dýmky do levé dlaně a k Zemi skloní troubel. Vyfouknutý kouř jako ještěrka seběhne po jejím léty a dlaněmi ohlazeném těle, pár obarvených prachových per se roztančí, malá kopýtka a plechové kornoutky tiše zachřestí o sebe. Korálky ovinuté kolem troubele mají barvu nebe a vody, východu slunce a ohně. Kouř se na vteřinku rozvlní po sešlapané dřevěné podlaze a rozplyne se do začínajícího horkého dne.
Zapomínáme na Tebe, Matko. Tento tabák dnes tímto kouřem obětuji Tobě.
Nad skalisky krátce zakřičel jestřáb.
Mitakuye oyasin.
Ležela na zádech uprostřed velké postele, vzduch v pokoji byl těžký, závěsy v oknech se sotva pohnuly, měsíční světlo si ale přesto našlo skulinku a na chvíli pohladilo orlí pero, přichycené uprostřed kruhu, vytvořeného ohnutou větvičkou a jednoduše vypleteného kouskem provázku a přivázané koženým řemínkem k lampě. Ležela na duhově batikovaném prostěradle a hleděla ke stropu, na své myšlenkové plátno. Tři, dva, mihnutí černobílých číslic, praskání a šum. Usmála se pro sebe. Dobrá, celý život je film.
Začalo to před pár měsíci, měla po škole, diplom ve skříni, nové auto od rodičů, místo v kanceláři, dva telefony, vyběhané nohy, jen částečně schované sukní kostýmku, přímočaré myšlení vedoucí k úspěšnému cíli. Do práce přijížděla o pět minut dřív, než kdokoliv ostatní. Navrhovala byty, domy, uspořádala ostatním perfektně jejich následující roky, sem patří boty, pes spí v tomto rohu, dveře se otvírají do prava, trávník kolem domu s maximálně třemi stromy, aby nestínily francouzská okna, švédský nábytek, japonské kresby, vaše střetávající se pohledy u ranní kávy.
Táhla to tak necelé dva roky, odolávala nadbíhání kolegy s domem a výhledem k nezaplacení, každé ráno běh, 6km známou cestou lesem, start přesně v 6.53, k snídani vločky, večer sklenice vína a prázdný byt. Měla cíl. Vše naplánováno. Koho potká, koho si vysnila, co zažije s přáteli, kam pojede, kdy se vrátí. V létě plavba na plachetnici blízko Sicílie, francouzské bagety z pekárny o tři ulice dál, brazilská káva z nového modelu kávovaru, španělská hudba z ipodu, když tančila bosky za okny svého dvoupokojového světa. O víkendech objížděla závody, kde se snažila zapomenut na okolí, byla jen ona a zrychlený dech, desítky, stovky uběhnutých kilometrů, jen únava, tváře, mlčící lesní cesty, nořící se pár metrů před ní do mlhy, křik fanoušků, kameny, kořeny, suché jehličí pohlcující zvuky kroků, mokré vlasy od deště a potu. Hudba a večírky, spánek z vysílení.
A v prosinci ta firemní dovolená na horách, sníh, skalnaté vrcholy zahalené v mracích, mlčky se týčící nad pestrými tečkami lidí, kroužících po perfektně upravených svazích švýcarského střediska. Těšila se na předvánoční únik. Téměř už zapomněla. Má nové boty, letošní model lyží s třináctimetrovým radiusem, skvělý outfit ladící s brýlemi a helmou, malý kufr na kolečkách a batoh, který po delší době váhavě vyndala ze skříně. Sedí v předsíni na sbalených věcech, sleduje hodiny na telefonu, ještě dvě minuty, šéfovo subaru troubí před domem, hory se pomalu noří do červených tónů zapadajícího slunce.
Poslední co si pamatovala byl oranžový plot ze sítí, těsně nad prudce se svažující sjezdovkou, přibližující se stromy a ticho.
Prašnou cestou uhání oprýskaná dodávka, otevřeným oknem letí do krajiny zvuk bubnu a vysoké hlasy zpěváků, muž má kšiltovku a dlouhé vlasy zapletené do jednoho copu, převázané na konci červeným kusem flaušové látky, pes na sedačce spolujezdce sleduje s vyplazeným jazykem běžící krajinu. Auto se přiblíží ke karavanu a zaparkuje kus od dvou rezivějících Buicků. Pes na nic nečeká a vyskakuje otevřeným oknem, běží bez ohlédnutí někam mezi vrásčité, zvětralé skály. Muž v odřených džínách a blankytně modré košili vystupuje z auta, ze zadního sedadla zvedne papírovou krabici s pár bramborama, kusem sušeného masa, pár plechovkama fazolí a trochou zeleniny. A čerstvými plackami od své ženy, která je upekla chvíli před tím než vyjel z jejich domku, na kraji rezervace. Slunce rozpálilo tohle nepříliš přívětivé místo do nesnesitelně horkého dne, muži se kývnutím pozdraví a nově příchozí se posadí na dřevěnou bednu, stojící na kraji té malé verandy. Sáhne do náprsní kapsy košile, vyndá z ní balíček tabáku a podá ji staršímu muži.
Je kolem poledne, jestřáb znovu jako šíp přeletí nad karavanem a mezi skalisky se ozve krátké štěknutí. Starší muž vyfoukne kouř směrem ke slunci a podá dýmku svému novému hostu, který ji s přivřením víček přijme. Po několika minutách, kdy kouř stoupá k bezmračnému nebi, mladší indián povídá svému otci.
Za šest dnů začíná pow-wow, přijedeme ráno s Rayem. Bude poprvé soutěžit v grass dance. Je to jen 5 hodin cesty, nemusíme spěchat.
Starší muž chvíli mlčí a pak odvětí. Zítra chci jít ještě na kopec. Na 4 dny, ráno postavíme novou saunu.
Stála uprostřed zasněžené planiny, kolem jen pár omrzlých pokroucených stromů, nedaleko úzká řeka, promrzlá až na dno. Pomalu se otáčela ve sněhu, který ji sahal nad kolena a pátrala v mlze po nějakém záchytném bodu. Haló, vykřikla, ale z otevřených úst nevyšel jediný tón. Chvíli němě křičela do bílého tichého světa kolem. Z nebe se snášel další a další sníh, zaklonila hlavu a vločky se jí zachytily na víčkách, vlasech, na rtech, na kožešinové kapuci. Stála jako jeden z těch stromů, strnulá, pomalu vrůstající do tohoto místa. Nevěděla jestli to bylo minutu nebo celý den, sníh už přestal studit na tvářích, jen obláčky páry jí lehce stoupaly v delších a delších intervalech od úst. Najednou se přímo proti ní ozvalo hluboké zafunění. Jako v apatii, pomalu narovnala hlavu zpět a otevřela oči. Proti ní, na dosah ruky, stál mohutný bizon.
Byl obroský, srst na krku a na hlavě zacuchanou a obalenou ledovými rampouchy, malé temné oči upřené přímo na ni. Vysílená zvedla ruku a dotkla se jeho čela. Vítám Tě, bratře.
Držela se jeho srsti, prsty křečovitě sevřené a na kost zmrzlé, zpola šla, nechávala se vléct, v mrákotách, neznámo kam.
Sníh, mlha. Nekonečná cesta, krok a jen dálší krok, pád do hlubokého bílého zpomnění.
Oheň. Záblesky. Teplo. Praskání hořícího dřeva.
Vrchol světa, okolní zasněžené špičky hor se ztrácejí v mlze. Postava proti ní, zabalená do medvědí kůže, má černé vlasy padající až na zem, v puse píšťalku z ptačí křídelní kosti, půl tváře pomalované červenou hlinkou. Ve chvíli kdy otevřela oči, ten muž udeřil paličkou do velkého ručního bubnu. Bylo jen ticho, ale v tu chvíli se její srdce opět sevřelo. Další úder. Další. Krev pomalu začala pulzovat v jejím těle.
Tma za zavřenými víčky, dech bizona na její tváři.
Osamělý vrchol uprostřed pouště, ke kterému se jak hadi plazí bílé stopy ledu. Pomalu šplhají úbočím, kolem nich praskají stromy náhlým chladným sevřením,drtí zmrzlé květiny, strnulé a nehybné. Na malé planince, na samém vrcholu hory, sedí polonahý muž s šedými vlasy. Ze čtyř mušlí, rozmístěných okolo něj, stoupá dým zapálených bylin. Muž drží v ruce orlí pero, pohybuje rty, jakoby mluvil, ale neozývá se žádný zvuk, jen chlad prorůstá hluboko do země.
V tu chvíli se ozve poprvé zvuk, jak vzdálené burácení hromu, několik nekonečných vteřin po té, co blesk sežehne noc. Zvuk bubnu. Rozechvěje vše hluboko v jejím těle . Šedými mraky prorazí obraz slunce.
Ticho bezesného spánku.
Bledé světlo dne. Pomalu se posadila, proti ní ohniště s posledními žhavými kousky nalámaných černých větví. Rozhlédla se, vrchol kopce byl prázdný, seděla sama na bizoní kůži, proti ní jediný pokroucený strom, s holými větvemi a dutinou v trouchnivějícím kmeni. Před ním na zemi položená bizoní lebka, pomalovaná modrými tečkami, pár snůpků pelyňku omotaných červenou nití, velká mušle se zbytkem tabáku. Byla sama, jen ten strom vypadal jako muž, strnulý uprostřed tance.
Trvalo to ještě hodnou chvíli než se dokázala postavit, ale přece se jen pomalu zvedla ze země.
Na šedém nebi prosvítalo slunce. Zvedla k němu ruce a její ústa se pomalu začala usmívat.
Miluji Tě, řekla tiše.
V bezvětrném okamžiku strom pohnul větvemi a kolem hory ještě dlouhou chvíli rezonoval zvuk úderu do bubnu.
4tyři muži, polonazí, jen s dekami okolo boků, sedí kousek od kupolovitého stanu a hledí za dvěmi odcházejícími postavami. Zbytky z velké hranice dřeva jsou ještě plné žáru, avšak kameny rozehřáté v ní, už ze sebe vydali všechnu sílu. Dým stoupá k obzoru s kupícími se mraky.
Ray se ještě rychle ohlédne, pak uchopí dědečka za ruku a stoupá s ním pomalu k vrcholu kopce.
V horkých nocích jako je tato, mívala někdy ledové ruce. Srpek měsíce namalovaný na hrubé zdi svítil svým vnitřním světlem, druhý gekon přeběhl po parapetu okna a nakoukl do vnitř. Vlny se tříštily o skály v pravidelném hřmění bubnu.
Chvíli před tím, nalil nejstarší muž z misky vodu na kameny. Pára vyrazila k vrcholu stanu, zavoněl pelyněk a Ray hleděl v příšeří na svého dědečka. Vypadal teď mnohem starší, s rozpuštěnými splihlými vlasy, slepenými kolem tváří. Ten se v načervenalém šeru usmál na svého vnuka a pokračoval ve vyprávění o svém snu. Vidím ji přicházet, je bílá jako sníh kolem ní, bílá jako sama zima, pravou rukou se drží za srst na krku velkého bizona. Jdou pouští a rudé skály kolem nich se mění v kusy ledu. Je to jak drobné zmrzlé potůčky rozbíhající se do všech stran, z pod jejich nohou, pokaždé, když došlápne na zem. Přijdou až ke mě, zastaví se na dosah, v tu chvíli celá krajina kolem ztichne. Dívka napřáhne ruku a dotkne se mého čela. Její hlas prostupuje celým mým tělem aniž by otevřela ústa. Jsme poslední bratře, po nás už nikdo nebude. Nemá smysl bojovat, můžeš porazit jen sám sebe. Chvíli bylo ticho, jen jsem cítil jak mráz svírá mé nohy, jak mi tuhnou šlachy v celém těle. Dotek povolil a ona spojila obě ruce před sebou. V nich se objevila dýmka, její troubel zdobily čtyři barevné stuhy. Čeká na tebe, řekla nakonec a v tu chvíli bizon vydechl ze svých nozder oblak zmrzlé páry, která mne pohltila. A já se stal Zemí.
Procitnutí. Zprvu jen ostré bílé světlo, rozmazané tvary. Obrysy okna, dveří, vše se hýbe ještě chvíli, točí, než se ustálí tam, kde má své místo. Pokoj je bílý, nepříjemně bílý, v té nemocniční barvě, kterou nikdy neměla ráda. U okna sedí kluk jen o něco starší, v kšiltovce na hlavě s dlouhými vlasy a pár dnů neholenou bradou, sedí na kolečkovém křesle a dívá se ven. Za okny krouží hejno havranů na pozadí modrého nebe. Snažila se trochu nadzvednout, aby lépe viděla. V tu chvíli k ní otočí hlavu. Vítej zpátky, zazubí se na ni. Na šedém tričku má namalovanou bizoní lebku.
Je to teprve pár hodin, co Ray sešel zpět do údolí. Je odpoledne prvního dne, vršek kopce je pokrytý několika malými pokroucenými piniemi, pod nimi v hloubce barevná pustina. Je to staré místo, chodilo sem mnoho bojovníků, už v dobách, kdy jeho kmen sídlil daleko na východě. Na větvích ve slabém větru povlávají vybledlé stuhy a houpou se váčky s tabákem, na zemi je z kamenů vytvořený kruh, prorůstající zažloutlou trávou, pomalu se ztrácející v čase. Několik rozpadajících se bizoních lebek, staré ohniště a ztrouchnivělý pahýl starého vykotlaného stromu. Sedí v jeho chabém stínu a krájí zakroucený smotek tabáku na malém prkýnku, s vyřezanou medvědí hlavou na jeho rukojeti. Přesně jen tolik, kolik se vejde do hlavičky dýmky, kterou dostal od svého otce.
Bylo mu něco přes dvacet, stěhovali je jako dobytek v železných autech, která hlučela a vypouštěla oblaka dýmu, končí můj čas, řekl tehdy, těsně před tím než se vydal pouští směrem k vycházejícímu slunci, poslední bojovník, kterého si pamatoval, roky pádily dál, jako těch pár koní co ještě měli, ačkoliv volnost už neznamenala nic, zbyla dýmka v koženém pouzdře ozdobeném vzorem hor z barevných korálků a stará fotka, na níž je blednoucí muž v černém obleku, jaký se nosí do kostela, dlouhé copy se mu vinou z pod klobouku se širokou krempou a jediným orlím perem na jeho vrcholu, stojí vzpříma, hrdě, za ním je v kulisách namalována prérie, on má v pravé ruce válečnou palici, vyrobenou před mnoha lety ze dvou bizoních rohů, ozdobenou pramenem vlasů, odznakem doby válečníků, nám je pak taky ostříhali, ve škole bílého muže, bránil jsem se a slzy mi tekly po tářích, vzali nám naše duše za všechny skalpy, přestože za dlouhé vlasy je více mincí než za malou duši dítěte, naučili jsme se mnohé od vás a zbyla nám kasína v poušti, kde zapomínáme všichni, slzy si dnes koupíš v lahvi, vypiješ je do dna a pak ve vysokých kovbojských botách, s chodidly rozedrnými do krve a špinavých džínách, potácíš se k zapomnění, po unavené Matce Zemi, nemáš už sílu změnit se v jestřába, zůstalo ti jen jeho jméno.
Vítr si pohrával s dárky pro Toho nahoře, pověšenými ve větvích stromů, slunce se pomalu klonilo k západu. Starý muž vyňal z odřeného vaku dýmku tak, aby se hlavičky dotýkal jen levou rukou. Je dobré udržovat obřady. Tradice. Ano, možná ještě ano, možná ještě něco nám opravdu zbylo. Zvedl hlavičku v jedné a troubel v druhé ruce do výšky očí a spojil je v jedno. Říká se, že toto spojení je jako když nabiješ pušku, a dýmka je připravena. Raději bych napínal tětivu luku, první pušky byly otočeny proti nám, nám všem. Až později, jsme je získaly také a naučili se je otočit proti nám samým.
Zvolna bral prsty pravé ruky drobné špetky tabáku a lehce je udusal v hlavičce tenkou hůlkou ozdobenou jestřábím pařátem, omotaným po staru obarevnými urzoními ostny. První za východ, místo odkud přichází Slunce, druhou za jižní stranu. Pak k hromovým bytostem západu a čtvrtou za ledový vítr, přicházející ze severu, hlavička ještě bez žáru byla uvnitř studená, možná víc než by mohla v tomto dni být, ucítil mrazivý dotek na svém čele, snad jen závan větru na zpocené kůži, vlasy má rozpuštěné a tvář pomalovanou červenou hlinkou, další tabák opět uchopí do starých, už třesoucích se prstů a stejně jako před tím, napřed čtyřikrát lehce naznačí pohyb do směru, s nímž je spjat, tentokrát k Zemi. Shromažďuje symbolicky celý svět v jeho středu, okřídlené bytosti, vlčí smečky lovící v lesích na severu, vážky nad průzračnou vodou i mnohonohé drobné tvory, květiny, kameny, mlčící stromy i mluvící trávu prérie, vše co zná, ve svém malém vytěsněném vesmíru, všichni jsme příbuzní, ruka míří k nebi, k Velkému Tajemství. Vítr si pohrává s dárky pro něj, provázené sotva slyšitelným zvoněním, cinkáním a chřestěním drobných ozdob na nich.
Z ohně zvedne hořící klacík a první obláček kouře zamíří k mrakům , zvolna se sunoucím k jihu.
Sestřičky, doktoři, květiny, pár dárků, které nechá na později, kolegové na svahu, otevřít na chvíli okno, opět je klid, otevírají se dveře, slyší sestru a jeho hlas, ano na chvíli, dám na ní pozor. Je tady, přes tričko nataženou kostkovanou košili. Prý jsi chtěla také létat. Usměje se, no, mě to teď nevyšlo, ale to už k létání patří. Ten strom byl taky určitě o pár let starší než já, stál mezi skálama, sníh byl prachový a létal okolo ve vírech, byla to nádhera. Chceš napít? Přikývnutí, studená voda, chvíli krásný pocit prostupující tělem, pak s úlekem se snaží pomalu pohnout vším, na co si může vzpomenout, že k ní patří. Neboj, jseš prý celá, helmu máš támhle na židli, takový ty dva kusy, kdyby si ji nemohla poznat. Dva tři dny si tu poležíš, udělaj ti pár fotek a stihneš ještě slunce koncem týdne. Chvíle ticha, jen havrani krákají v parku se zasněženými stromy.
Co ty, vysouká ze sebe.
No v pohodě, už se učím chodit, ale na lyže se postavím až na podzim. Budu muset rehabilitovat, myslím že v indickým oceánu budou hezký vlny. Zubí se na ni a pomalu protahuje nohu, obličej na chvíli protne vyčerpání, ale už je zase zpět. Dám ti adresu, kdyby jsi chtěla slyšet příboj.
Ráda, špitne, jen, musím si teď utřídit myšlenky, zdálo se mi to, nebo ta zvířecí lebka, co máš na tričku, má na sobě modré tečky. Kluk rozepne košili a v okně se rozvlní závěsy. Slunce zapadá za hory, do dveří vchází nervózní šéf, další květiny, polibek, čokoláda, kolega se snaží být vnímavý, kluk mává ode dveří, řeknu mu to zítra, vše co se mi zdálo, nebo se to někdy stalo? možná, vše prochází v kruhu, i sny.
Nalil si trochu vody do misky, má tak akorát, nebude tu dlouho. Půst a pár doušků vody na spojení s Matkou Zemí, slunce se pomalu stěhuje k červenajícímu se západu. Muž dospíval píseň, jednu ze starých modliteb, z dob, když ještě koně ržáli za stany a tráva v prérii poskytovala potravu nekonečným stádům bizonům. Nechal se odevzdat odcházejícímu dni, myšlenky jsou stejné jako mraky na nebi, čím jich je víc, tím víc jen zakrývají slunce, přináší bouři i déšť, teď s večerem se obloha obléká do růžova a oblaka se rozpouštějí ve výšce, hodiny plynou, jedna píseň střídá jinou. Náhle se kolem mihne jestřáb, jako šíp prolétne těsně nad planinou, proplete se mezi stromy, širokou elipsou se vrátí a přistane na větvi mladého stromku kousek od něj. Načepýří se, urovná zobákem pár per na hrudi a se střídavě natáčející hlavou si ho prohlíží.
Vítám tě bratře.
Měl pravdu, byly to jen tři dny, zotavila se prý rychleji, než čekali. Dostala prášky, papíry, kterým moc nerozumněla, příkaz ke klidu, límec na krk, kytky do tašky. Seděl na chodbě ve svém křesle a usmíval se. Tady, natáhl k ní ruku, když vyrobíš kruh z nějaké větvičky a vypleteš ho kusem provázku jako pavouk svou síť, tak tohle orlí pero pověs do jejího středu. Pomůže ti provést tě cestami tvých snů. Úsměv, chodby, sníh křupající pod nejistýma nohama, lidé ležérně přecházející silnici s lyžema a prknama v rukou, pak jen odlesky hor v zapadajícím slunci, odrážející se ve zpětném zrcátku auta.
Jestřáb přelétl na větev o kousek níž a znovu si pročistil peří.
Proč bydlíš v poušti, když musíš šplhat na kopec, aby jsi našel co myslíš, že je ti utajeno?
Hlas se vynořil někde v hlavě, jestřáb na něj hledí a krátce zakřičí. Sleduji tě každý den, když lovím v poušti, je to těžké, ale vybral jsem si to. Je to můj domov. Dnes jsi nebyl před svým hnízdem. Ptal jsem se větru, mluvil jsem s toulavým psem, letěl jsem tak vysoko, kam létají orli, než jsem tě spatřil, jak zde rozmlouváš sám se sebou.
Modlím se bratře k Tomu nahoře, hledám vidění, hledám odpověď na svůj sen, odvětí šedovlasý muž.
Jestřáb se načepýří a zobákem urovná jedno křídelní pero.
Ale proč chodíš mluvit sám se sebou sem, když jsi součástí celé země, blíž už sobě být nemůžeš. Zakřičí tak hlasitě, že ten zvuk protne celé starcovo vnímání. Náhle je pryč, slunce se z poloviny schovává za vzdálenými horami. Vítr ustane, kouř stoupá rovně k tmavnoucímu nebi.
Nebylo to uplně jako v jiných filmech, neměla ty správné papírové krabice. Zjistila, že nemá v kanceláři až tolik věcí, na kterých by záleželo. Zbytek se vešel do batohu. S šéfem už to probrala, odešla o pět minut dřív, než přicházejí první.
Stojí zabalený do deky kolem boků a sleduje, jak slunce vystupuje za křiku ptáků nad obzor. Zpívá píseň. Nebe je bez mraků.
Odjela do hor. Jezdívala tam v době, když chodila do školy, s kamarády, bydleli všichni na staré chatě, půl hodiny chůze po hřebeni od konečné stanice lanovky. Teď má pokoj dvě patra nad barem, v centru malého střediska, jeden batoh s věcma a zbytek světa pro sebe. Je ráno, celé městečko asi ještě spí, protože během víkendu to bývá vždy vysilující. Byla chvíli večer dole na baru, pila vodu s citronem a pár malých sklenic s něčím vyrobeným snad z ovoce, chvíli tančila se zavřenýma očima, povídala si s kamarády v tričkách s logy svých oblíbených značek a pletenými čepicemi na hlavách, příběhy proudily kolem ní, koráby na rozbouřených vodách fantazií, noc se nořila do dalšího zapomnění nad uhánějícím časem. Dnes má volno, slunce teprve prosvítá nad stromy, den se probírá do blankytně modrého, s drobnými mraky vysoko nad všemi nejvyšími štíty hor. Vůně čaje se mísí se se studeným vzduchem, proudícím oknem dovnitř pokoje. Rychle se obléknout, známá vyšlapaná brázda v hlubokém sněhu mezi domy, pár metrů potácení se, lyže na nohy a už pomalu stoupá mezi zasněženými stromy, sklánějícími se nad cestou. Větve sténají pod tou váhou, je úplné ticho, kdy slyšíš jen svůj dech a bijící srdce, pár sýkorek třepetavě prolétne mezi tmavými kmeny, domy zůstávají dole v mlhavém oparu, před ní řídne les a slunce se šplhá nad bílý kopec.
S večerem zapálil oheň, tma padla na krajinu, mezi stromy zasténal na chvíli vítr. Jsem tady Otče, pohlédni na mě, zpívám píseň na udobření duchů tohoto místa. Hledám vidění na své cestě.
Vršek byl porostlý jen pár malými stromky, vykukujícími z navátého sněhu, ze severní strany úplně obalené ledem. Našla si pěkné místo, tak aby na ni svítilo slunce, sedí na batohu a upíjí zbytek čaje z termosky. Hudba vyzváněcího tónu telefonu ji vrací zpět. Rozespalá šéfinstruktorka, učení za dvě hodiny, Klára tančila na stole, vyvrknutý kotník, den je nádherně modrý, holandští kluci se těší, snídají vločky a drobí po celém stole.
Dřív by se možná rozčílila, ale teď ji to pobavilo. Věci přichází jinak, než se spoléháme, že budou. Ráno je nádherné a život nekončí. Každá chvíle je úžasná, tak, jak zrovna přichází. Brýle, helma, zapnout se až ke krku, stoupací pásy do batohu, poslední hlt čaje. Vždy prvních pár metrů prožívala s mrazením na šíji, ale pak radost z jízdy vyhrála nad ostatními pocity. Sníh je jak prachové peří, rozlétává se všude okolo, hladké kmeny bukového lesa jsou prozářeny sluncem, přímo se blyštícím na jejich stříbřitých kmenech.
Dozpíval a ve velké mušli zapálí trochu šalvěje. Oheň skotačí ve své stínohře po jeho těle a okolních kamenech. Zbytek starého ztrouchnivělého stromu jako by ožil, a pohupoval se do rytmu doznělé písně, která ještě chvíli visí v proudícím větru, stáčejícím se jak vír nad vrcholem kopce. Muž si očistí v šalvějovém dýmu ruce, nabere ho do dlaní a čtyřikrát s ním lehce omyje svou hlavu a tělo. Plameny vyskočí lačné po vysušeném dřevě, na chvli protne mýtinu červený jas, ve kterém stoupající dým zapálené šalvěje nabere na mohutnosti, zčerná, zmohutní, rozdělí se na několik pramenů, kypí, kroutí se, až před starým mužem najednou stojí na zadních nohou velký kouřový medvěd. Vítr zaskučí mezi stromy a z medvědovy tlamy vyjde temné zařvání. Stařec uchopí svou dýmku a přitiskne si ji na hruď.
Co zde pohledáváš, zamručí medvěd, stále se pohybující obraz stoupajícího kouře, přesto tak reálný.
Modlím se bratře k Tomu nahoře, hledám vidění, hledám odpověď na svůj sen. Vysouká ze sebe bázlivě muž.
Medvěd máchne prackou a zbytek kmene vykotlaného stromu se s zapraštěním a v oblaku rozletujícího se ztrouchnivělého dřeva, skácí k zemi. Starce mine možná jen o půl metru, roztříští se takřka na padrť, obraz medvěda se na chvíli zatřepetá a znovu zařve.
Proč se nezeptáš sebe?
Potřebuji pomoc, odvětí muž. Jsi moudrý bratře, jsi silný a rychlý. Znáš spoustu věcí, jenž je mi skryto. Proč jsi se zde objevil, když se modlím k Velkému Tajemství?
Medvěd se pomalu spustí na všechny čtyři a stejně jako kouř, který náhle změní směr, přechází před mužem z jedné strany na druhou a zkoumavě si ho prohlíží.
Nechodí sem už moc, vás lidí. Řekne na konec. Máte jména po našich bratrech, ale trávíte čas už jen uzavřeni sami v sobě. I já mám sny, dlouhé a pomalé, jako plynoucí zimní měsíce. I se mnou mluví drobná dívka, nehledá však rady, jen sdílí se mnou svůj svět, říká mi bratře a usíná po mém boku. Je poslední na této zemi, jediná a jedinečná. Nehledí do prázdna, když hledá rady, je přítomná a prostupující okamžikem.
Náhle se medvěd znovu zvedne na zadní nohy, jeho drápy na předních prackách se zalesknou v záři ohně. Celá mýtina jako by v záři těch plamenů ožila, stromy se pohnou v tančících stínech a kameny vyrostlou směrem k nebi. Muž otáčí hlavou ve snaze se rozhlédnout, ale vše uniká jeho přímému pohledu, vždy jen koutkem oka, úkosem, zachytí známý tvar, ale jak se podívá tím směrem, dále uniká, mění se v jiný. Zmateně vrátí pohled do míst, kde stál medvěd. Místo něj se v blednoucím kouři rýsuje postava muže v klobouku se širokou krempou. Pozvedne ruku, beze zbraně, směrem k němu, jako by očekával dotek starcovy dlaně. Ten napřáhne svou, poslední žhavý kousek vyhasne a obraz se nadobro rozpustí v noci.
Někdy měla pocit, že potřebuje unikat před všemi těmi novými technologiemi, někam, kde bude sama sebou. A při tom měla ráda, barevné hýbající se obrázky, které ji vtahovaly pokaždé do trochu jiného světa. Monitor, telefon, hudba, vše bylo samozřejmě postradatelné a toužebně vyhledávané. Černá a bílá, jedno nechávalo uvědomit si druhé.
Teď se za pootevřeným oknem slunce snažilo zahladit stopy po sněhu, rozházeném v nepravidelných útvarech po okolních kopcích, vršky byly ještě bílé, ale asi nemělo cenu zde déle zůstávat. Z malých reproduktorů prosakoval do místnosti hluk příbojových vln, Xavier Rudd rozechvíval svým dechem nitro didgeridoo, její nitro, vzduchem se nesla směs vůní jara a indického čaje. Z monitoru probleskovaly odrazy světla na vlně, řítící se vstříc pobřeží.
Její pohled zabloudil směrem k poličce s pár knihama, lavinovou výbavou, otlučenou termoskou a několika kamínky, položených nazdařbům mezi tím. Na její hraně měla přilepený lístek, s tužkou napsanou adresou. Dobře, vrátila pohled zpět k počítači, mapy, spojení, letenky, vlak, kolik je ta rupie doháje, taxi, no spíš tuk-tuk, slovníček, počasí. Za půl hodiny prolezla oknem na rovnou střechu pod ním a umotala si útlou cigaretu. Zapálila ji, první dým bezmyšlenkovitě vyfoukla směrem k zemi, druhý letěl k oblakům. Dobrá, bratře s mrazivým dechem, cesta pokračuje. Další zastávka Bandaranayake.
S úsvitem třetího dne, se muž mátožně probere, neví ani, jak usnul. Je ještě šero, první sluneční paprsky ale už prosvítají mezi dlouhými jehlicemi v korunách okolních stromů. Muž se namáhavě zvedne na nohy a rozhlédne se. Nádoba s vodou je převrácená na bok, zem kolem ní je však už dočista suchá. Kusy starého stromu, rozházeného všude okolo, vysvětlují vše. Muž udělá dva kroky k malému oltáři, tvořícího dva, do země zapíchnuté, rozvětvené klacíky, na nichž vodorovně leží třetí. O tuto symbolickou zmenšeninu sušáku na bizoní maso, starého symbolu hojnosti a přání, stojí opřená dýmka. Na velké mušli, položené vedle, plné zčernalých zbytků ohněm obětovaných bylin, spočívá velké orlí pero, ozdobené na špičce kouskem hranostají kůže a pár vlákny načerveno obarvených koňských žíní.
Pláže, písek, slaná vůně příboje, palmy, vlak razící si cestu džunglí, smějící se lidé balancující na stupátkách přeplněných vagónů, oblaka kouře, velké zvědavé oči dětí, nebesky modrá voda, vodopády, zlatý Budha, špína kolem malých domků na kraji města, nalepených k sobě jak vlaštovčí hnízda, modré, zelené, červené čluny rybářů, vytesané z prastarých lesních velikánů, příděmi vytažené do písku, drahé hotely v domorodém stylu, stojící na kůlech nad vodou zálivu,ženy sbírající čaj, Brahma, pláže bílé jak sníh, sloni, nekonečné plantáže, vůně, milióny vůní prolínajících se do sebe, kamené srdce pralesa, vyvřelé vysoko nad něj,chrámy, barvy, šelmy zavřené v kleci, koření, barvy, vůně, čaj v drobných miskách, písek, vítr, toulaví psi, vrčící na sebe za plotem rozzářeného hotelu, ohraňujíčící jeden svět od toho starého, kůly v příbřežních vodách s číhajícími rybáři, blednoucí červená tečka na čele, kamené stavby pohlcené neprostupnou zelení, vítr vanoucí z nekonečného oceánu.
To byla směs prvních dojmů, ukládajících se v jejím nitru jako vrsvy písku pouště, přelévajících se podobné dunám, vynořující se a zase mizející.
Našla si práci v hotelu, na druhé straně zálivu, ještě neměla odvahu, nebyla připravena. Bydlela v malém plážovém domku společně s paní neurčitého věku, jenž pomáhá poklízet po hostech. A s jejím mužem, sedmi dětmi, třemi psy, ostatní obyvatele někdy raději nepočítala. Nosila jen plavky a sarong. Pár mušlí kolem krku, kousek korálu v levém uchu, starou vyřezávanou velrybí kost přivázanou pleteným řemínkem k zápěstí pravé ruky, doplněnou korálky. Chodila bosá, jen když vyrážela do kopců či do města, brala si boty. Někdy. Do práce jezdila 20 min na starém odřeném kole, po křivolaté silniče kolem moře. Zjistila, že víc nepotřebuje. Jen slunce, moře a vlny.
Poslední měsíc nemohla v noci moc spát. Často se potichu vykradla tmavou chodbou, za domem vzala o zeď opřené surfové prkno a běžela dolů k malé pláži. Bylo to kousek od letoviska, ale dva světy odděluje někdy víc než jen plot nebo pár skal. Vběhla do vody, která se jí rozstříkla kolem nohou a už pádlovala v leže směrem ke vzdálenému obzoru.
Pak seděla obkročmo na prkně a hleděla směrem k pobřeží. Po jeho okraji blikalo pár lamp u domů, za skalisky pokrytým mysem však kypěl život, hudba, smích, míhající se světla. Tady byla sama, někdy s pár delfíny, funícími okolo, pohroužených do své vlastní nekončící hry, uprostřed téměř hladké hladiny, na níž se odrážely milióny hvězd. Nabírala je do dlaní, zdobila si jimi vlasy a ramena, žila mezi nimi, na hraně života v přítomnosti a noci zapomnění.
Dnešní noc však byla jiná. Vítr šustil v palmách a vlny byly větší než jindy. Má volno, půjde na kopec, cesta je dlouhá vyrazí hned. Zůstane do noci. Pár věcí, čelovku, lahev na vodu, batoh. Gekon přecupital po zdi a neslyšně zmizel za závěsem u okna. Po špičkách prošla chodbičkou, domek oddychoval klidným spánkem horké noci. Než zabočí z kamenité cesty mezi stromy, začne svítat. Dnes potřebuje být sama.
Den ubíhá pomalu, slunce pálí, vzduch mezi stromy se vlní a pohybuje s nehybným, muž sedí pohroužen do svých myšlenek, přemýšlí o znameních a symbolech, o své cestě i národu jeho krve, zpívá písně a vysílá kouř společně s modlitbami k zářícímu nebi.
Když se slunce noří k západu, sleduje přimhouřenýma očima okolí, občas pohlédne na oblohu. Kouř ze zapálené šalvěje se točí a stoupá vzhůru jako malé tornádo. Duchové nepřichází.
Cesta mezi plantážemi byla mokrá, první paprsky slunce se prosvítily vrcholem husté vegetace, lemující keříčky čaje. Vzduch byl horký, její ruce studené.
Koho vyhlížíš? ozve se sotva slyšitelný hlásek. Muž se rozhlédne, nebe je čisté, jen s pár tmavými mraky kolem zapadajícího slunce. Stromy stojí tiše, všude okolo je neskonalý klid. Jeho pohled se sveze k malému oltáři, kolem nějž hbitě šmejdí malá myš. Čekal jsi někoho většího? Silnějšího? Někoho, kdo se hodí do písní a na pomalovaný bizoní plášť? Znovu ten slabý hlásek. Muž se usměje a pozdraví svou malou sestru.
Myš přeběhne čtyřikrát rychle přes hlavičku dýmky, hned na jednu, hned na druhou stranu.
Po zemi se mihne stín, myš se přikrčí a splyne s okolím. Po chvíli opět popoběhne směrem k bizoní lebce.
Vidíš, právě jsem porazila jestřába. Jak, je jen myšlenka. Pravda je, že jsme dál já i on. Před čím jsi utekl ty, na místo kde žiješ? Až přijmeš poušť do svého srdce, budeš moct odejít. Máš v duši vrstvy protichůdných domněnek, převalujících se jak písečné duny. Ale všichni jsme Zemí. Žádný rozdíl mezi námi není.
Náhle vběhne levým prázdným očním otvorem do staré bizoní lebky. Asi po patnácti minutách, kdy muž nezahlédne žádný pohyb okolo, ani nezachytí sebemenší zvuk, váhavě natáhne ruce a zvedne opatrně lebku tak, aby si ji mohl prohlédnout, i místo kolem ní. Zem je v těch místech tvrdá, udusaná, s žilkami skály tvořící páteř kopce. Lebka je, až na několik zapletených stébel sage, zcela prázdná.
Vrchol byl kluzký a zelený. Vlastě, spíš to byla velká zvlněná rovina, vysoko nad okolní krajinou. Našla si ale místo mezi několika drobnými skalami, s krásným výhledem na pláž lemovanou bílými krajkami příboje. Zahlédla několik drobných teček uprostřed vln, hotely byly tiché, papoušci se v korunách stromů skřehotavě hádali o nejlepší kousky dozrávajícího ovoce.
Je to pěkný film, pomyslela si.
Nad kopcem se vytvořila bouře, stočila se jak vír kolem vrcholu, několik blesků vyšlehlo z nebe, hrom burácel. Muž sedí pouze zabalen do deky a chrání dýmku s tabákem. Netrvá to dlouho, tady prší opravdu vyjímečně. Vzduch se vyčistil. Rozdělá dnes večer oheň, jen co se vysuší dřevo starého stromu. Bude sedět a dýchat společně se Zemí k rozednění. Už nečeká další posly Velkého Tajemství, je všudypřítomné, cítí ho v sobě. Je jeden mezi tisíci bratry, žijícími pro okamžik, do nějž se narodili. Ráno přijde jeho bratranec a pomůže mu dolů k ostatním, v sauně za úsvitu si celé prožije ještě jednou se svými bratry. Poradí se, jak naložit se znameními. Teď je však dobrá chvíle si zakouřit.
Celé pobřeží bylo prosluněné, k tomu modré moře s drobnými chundelatými chomáči na hřebíncích vln, zářící plachty lodí, vše malinké, v dálce. Pod ní táhnoucí se zeleň, ze které stoupá pára po nočním dešti. Hotely rozseté mezi vegetací se ve slunci lesknou, jako bílé cukrové homole, vítr je horký a bazény u hotelů se začínají plnit prvními barevnými tečkami.
Jako v Muži z Acapulca, usměje se pro sebe. Jen chybí ten švihák v bílém obleku a klobouku.
Objala kolena pažemi a opřela o ně bradu, pohled se jí vrátil někam o pár let zpět. Už si moc nepamatuje jména či děje všech těch filmů, ale vždycky ji to nějak zasáhlo. Byl to styl účesu, brýle, boty, květované šaty či rádoby vojenské zelené kalhoty. Šlo to s ní dětstvím, léty na škole, ale i potom. Vždycky jako had, to proklouzlo do jejího světa. Jen se to změnilo, třeba na potápění, minuty se zadrženým dechem na dně v bazénu, zvláštní opojení mysli a sny o delfínech. Útesy, proudy, lano mizící v temnotě, lesklé boky ryb a stíny veleryb. Touha už se nikdy nenadechnout.
Pak přišly indiánské stany, prsty popíchané od vyšívání korálky, modré nebe nad loukami, kde se procházela v mokasínech a z dálky se ozýval zvuk bubnu.
Každý film v ní zanechal určitou mezeru v tom, co nepoznala. Něco zkusila, něco bylo jen další vrstvou, nánosem, někde v hloubce jejího světa. Lezení po skalách a opuštěná města prorůstající novým životem, lomící se vlny, maringotka pod horami, děti, psi, zvuk deště dopadajícího na listy stromů v pralese, vycházející měsíc nad letními loukami.
Nesmělí blondýnové a tajemný svět za zrcadlem.
Pak první film o zasněžených horách. Jen ty a tvá cesta dolů.
Snažila se tomu všemu uniknout, zavřela batoh do skříně a sebe k počítači v práci, nechtěla se ovlivňovat životy jiných, chtěla svůj sen, od začátku až do konce. A najednou to zas bylo zpět. Ale vše bylo reálné víc než dřív. Jen kolem modrých očí toho blonďáka už přibylo vrásek stářím. Cítila sebe přítomnou a někde pod povrchem spojující nitky s jinými příběhy. Mluvila s těmi postavami ve své hlavě, vnímala je jako svou součást a nevšimla si samoty, která ji obklopovala.
Někde za ní zapraskalo pár větviček, znělo to skoro jako by na ně někdo šlápnul schválně. Pootočila hlavu, vytržená ze snění a bloudění v myšlenkách. Vypadal jak opelichaný zmoklý pes, s delším ocasem a vyplazeným jazykem. Škrabal se zadní pravou nohou za uchem a rozhlížel se po okolí, jako by ji neviděl.
Běž pryč, zašeptala. Vím kdo jsi, znám tě. Dej mi ještě čas.
Ray prohledal potřetí celý pokoj. Vše měl nachystané, ale malované pouzdro ze syrové kůže bylo prázdné. Kostým bez velkého headrouche z urzoních a jeleních chlupů není kompletní. Dostal ho od dědečka, teď neví, kam se poděl. Odtáhl starý prádelník a za ním v rohu ležela zmuchlaná, zaprášená kožešina. Vytáhl ji a rozložil, nebyla velká, asi pes pomyslel si, malý vlk, liška to nebude, možná kojot. Díry po očích a uších byly obšity korálkami ve žluté, červené a černé barvě. Na temeni viselo orlí pero uprostřed koženého kroužku s křížem uprostřed, symbolu čtyř směrů. Ke každé tlapě byla přišita jinak barevná stuha.
Trochu tu kožešinu ještě rukou oprášil a váhavě si ji přetáhl přes hlavu, tak, že mu splývala na záda. Pod bradou si ji zavázal dvouma koženýma řemínkama.
Odběhl vedle do chodby, aby se koukl do zašpiněného zrcadla, jak v tom vypadá. Vylezl na malou stoličku, aby se viděl a chvíli hleděl do zrcadlícího se obrazu.
Pomalu, zvolna pozvedl levou ruku a dotkl se dlaní té, co se napřáhla proti němu.
Vítej bratře, ozvalo se mu někde v myšlenkách.
Zítra obejde pláž. Teď ještě protáhne mokré tělo v pár jogínských cvicích, v paprscích večerního slunce a poběží po pěšině dolů, k malým domkům schoulenými pod palmami.
Noc. Tichá a obepínající, stíny tančí po kmenech okolních stromů v divokém reji, za doprovodu tlukoucího srdce ohně. Je noc stínů a rudých záblesků jisker, noc zářivého Měsíce, zastiňujícího stříbřitými nitkami svitu okolní hvězdy. Noc, kdy ožívají představy a vůně jsou silnější než spánek. Zbývá pět silných větví do úsvitu, muž kouří dýmku a hledí do plamenů. Stíny tančí po jeho polonahém těle a jiskry s praskotem vylétávají do noci.
Voní to pěkně, ozve se za ním hlas. Mohu si přisednout?
Hlas je měkký, vyzývavý, mužovými myšlenkami přeběhne na setinu vteřiny obraz tváře bílé dívky, s vlasy černými, jak noc plná letících vran, a s ledovou pustinou kolem nohou. Otočí se, kolem je však jen tma a v ní roztančená světla plamenů na kamenech a kmenech stromů. Obrátí se zpět a na druhé straně ohně sedí kojot.
Mohu si také dát? Hlas je někde v hlavě, kojotovi se roztáhne tlama do úsměvu. Musíš mi jen pomoct, nedrží se mi troubel zrovna dvakrát dobře.
Muž si povzdechne a potáhne z dýmky, aby se pořádně rozhořela.
Co ty tady chceš, nebaví tě spát?
Kojot vyfoukne dým směrem k nebi s blikajícími hvězdami a vrátí pohled směrem k muži.
Kousek pečenýho bizoního hřbetu jak za starých časů, nebo aspoň kafe by nebylo?
Jsem na hledání vize, odvětí unaveně muž a otře konec troubele dlaní, postím se a vysílám modlitby k Tomu nahoře.
Ajo, prohodí jakoby neznale kojot. Na chvíli poslouchají jen praskání hořícího dřeva.
A jak to jde?
Nevím, nemám tu klid na propojení se s Velkým Tajemstvím.
Jiskry vylétnou do noci.
No kdyby jsi proniknul až k podstatě, tak už by Tajemství nebylo tajemstvím, nezdá se ti? Kojot se podívá koutkem oka na starce, který nacpává znovu dýmku.
Kdysi tví předkové jezdili na koních po prérii. Bílý lidé dnes o tom natáčí filmy, o svobodě, o hrdých národech, o tom, jak si to představujou. No, tu svobodu vám vlastně dali oni, protože než sem připlavali na lodích, tak tvůj národ chodil pěšky. Dnes jezdíte v těch plechových autech. Přijímáte s odevzdáním.
Dal jsem vám šanci s bílými, ale byli jste moc pyšní. Proto dnes žijete takto. Nosíte jména po jestřábech, medvědech, šílených koních, ale odcizili jste se, nám, a zbyla vám jenom ta jména. Přestali jste být národem, našimi bratry, příliš jste se chtěli stát lidmi. Jako ti bílí. Mluvíte o tradicích, ale jezdíte na pow wow autem, a tu smradlavou břečku do něj si kupujete za almužnu, co dostanete. Od bílých. Upadli jste do snění, uzavření ve svém vlastním světě, kde se ale válí rezivějící vraky kolem míst, kde žijete. Kdyby to byly koně, tak by to by to tam docela smrdělo, nemyslíš?
Muž sedí s dýmkou v levé dlani a zamyšleně hledí do záře plamenů.
Kojot si poposedne a pokračuje. Teď chcete mít místo mezi ostatními bělochy, rovnoprávné, stejný hlas v parlamentu, stejná práva ve škole. Chodit dobře oblečení, ale vypadat jako indiáni. Nechat si kasíno a plot v rezervaci vyměnit za svobodu. Za svobodu v jejich světě. Ale nedá se balancovat na úzké ocelové konstrukci, stodvacetšest pater nad zemí, jen s tím, že jsi blíže Velkému duchu, jak mu říkáte. Tajemství, Ten nahoře. Směřujete k němu modlitby, jak kdyby jste byli jediní na Matce Zemi. Jediní co mají právo na vyslyšení, splnění přání a tužeb. Stejně jak ostatní z vaší rasy, jen s jinou barvou kůže, vlasů, očí. Odsuzujete bílé, co se převlíkají o víkendech za indiány a hrají si s dětmi kolem začouzených stanů. Říkáte jim jablíčka, nahoře rudí, ale pod tím pořád bílí. Jen zapomínáte, že všichni jste jako to jabko, všichni stejný druh, jen s jinak dozrálou slupkou. Léta stojíte se vztyčenou rukou, zaťatou v pěst, děti vedle starců jako jsi ty, ale chcete opět být jen členem velkého stáda. Nejste jediný malý národ, nejste jediní, kdo přežil, i když si to nemyslí. Co máš ty pod to svou slupkou, přemýšlej.
Dým z tabáku opět v malých chomáčcích, jako ochmířené podzimní balóny pampelišek, zvolna plynul vzhůru k hvězdám.
Vím že bílých je mnoho. Ale při tom taky vím, jak je porazit. Jejich vlastníma zbraněma, proti nimž nemají žádnou obranu.
Noc byla horká, jen v dálce se ozývalo slabé dunění. Do korun stromů proudil silnější vítr. Přichází bouře, bez deště, jen se zvířeným pískem, štípajícím v očích
Ani ten záliv nebyl tak veliký, necelá hodinka chůze. Našla ho sedícího mezi několika přáteli, malý pes poskakoval mezi nimi a snažil se zuby odtáhnout jedno z prken směrem k vlnám. Za nimi stála odřená pomalovaná dodávka, pár skůtrů. Dnes tu nebylo moc turistů, sezona končí, vlny přicházejí.
Ahoj, můžu si přisednout?
Slunce, smích, vítr odnášející slova do nekonečna oceánu.
Pět mužů sedělo na zemi v potní chýši, vyrobené z vrbových prutů a pokryté vrstvou dek. Jeden z nich vzal misku, nabral vodu a polil horké kameny, umístěné v kruhové díře uprostřed této jednoduché stavby, uprostřed vesmíru. Další miska putovala dokola a každý z mužů se z lehka napil. Po chvíli muž, sedící zhruba proti vchodu, pokračoval ve svém vyprávění.
Čtvrtého dne mě navštívil kojot. Ostatní muži překvapeně vydechli. Co ten prohnanej šprýmař vymyslel tentokrát?
Zdá se mi, pokračoval muž, který se před chvíli za pomoci svého bratrance vrátil před úsvitem z kopce, že jeho léčky sahají dál, než si myslíme. Ale řekl mi mnohé, i jak se vypořádat s bělochy, jak vrátit Matku Zemi zpět do náruče Stvořitele. Jen, není to boj, jak by si mnozí z nás přáli.
Bílý muž, podle něj, dnes vnímá svět, jak jsme ho možná vnímávali my, když jsme se zvolna odcizovali od jiných národů. Jsou na půl cesty. My chceme bojovat za právoplatné místo mezi nimi a oni přitom bloudí a hledají ztracené kousky sebe, ve skládačce všech kultur, v přírodních léčitelstvích a alternativním způsobu života. Nemusíme hledat místo v jejich světě, Můžeme jim dopřát sdílet ten náš. Můžeme se společně učit jeden od druhého, jsme jeden a jedna v tisící obměnách, jsme tím, co si přejeme být, jen spoutaní vším co nás obklopuje. Je to obrovská nekonečná prérie, ve které se ztratíš. Nedozírné vlnění trávy. Ale i prérie je složena z jednotlivých stonků, listů, kořenů. Vyber si jedno stéblo, řekl mi kojot, a staň se jím, zakořeń v Matce Zemi a rozhlédni se. Pak uvidíš zelené moře okolo mýma očima.
O tři dny později stáli všichni na kraji moře, drželi se za ruce a čekali, až se slunce vynoří na vzdáleném modrém obzoru. Stála mezi nimi, se zavřenýma očima vnímala písek mezi prsty, moře v pravidelném rytmu šplouchající kolem nohou a jeho hlas, vnímala dotek rukou z obou stran a jemné chřestění mušlí a korálků, vlnění pestře obarvených látek, ovinutých kolem opálených těl. Otevřela oči ve chvíli, když nad mořskou hladinou vyšlehl první zlatý pruh.
O deset minut později pronesla Bára něco o tom, že se jede. Objímání, potřásání rukou, požďuchování, smích. Najednou stáli proti ní, on ve vytahaným tričku, s namalovanou velkou sněhovou vločkou a ve věčné kšiltovce na rozcuchané hlavě, ona opálená, s rozevlátými vlasy a růžovými obroučkami brýlí.
Vidíš, zasmál se a ještě jednou ji objal, teď jedu první já. Ale neboj, tohle není nemocnice. Tady se spíš lidi uzdravujou, nejen z povrchových zranění. Uvidíme se, třeba u nás na severu, až nezapadne slunce. Dlaně jsou studené, vítr cuchá vlasy, ještě ta holka. Usmívá se a sundává z krku řemínek, na kterém visí provrtný kámen. Tohle je z místa, odkud pocházím a kde žijeme. Přijeď, až se budeš cítit sama.
O tři minuty později běží s prknem pod paží směrem proti přicházejícím vlnám.
Ray se probudil na dece vedle hromady oblečení v okamžiku, když se nad zalesněným kopcem objevilo slunce. Z potní chýše dozněla píseň a někdo prudkým pohybem odhrnul látku u vchodu. Ze tmy uvnitř se vyvalila bílá pára.
Rayův starší bratranec, Jim Rychlý los, který pomáhal s horkými kameny a udržoval oheň kolem nich, se zvedl z jedné z klád a přiskočil pomoct s otevřením chýše. Po čtyřech vylezlo pět mužů, Ray byl rád, že vidí svého dědečka, ale byl ještě rozespalý po nočním cestování. A den nekončí, ještě je to pár hodin autem po rozbitých cestách. Muži se teď něčemu smáli a kráčeli k malé tůňce v potoku, křivolace protékajícím tímto údolím.
O půl roku později stojí na malém letišti v horách. Velká taška na kolečkách, batoh, vak s lyžema. Vrcholky v dálce jsou bílé, okolo zelená džungle. Taxi, bus, úsměvy opálených žen v pestrých pončech, slamáky a poskakující děti. Kamarádi, co je několik let neviděla, jižní víno, čtyřicet let stará hudba, štěkající psi a z nebe se snášející sníh.
Sedí na lavičce,v péřové bundě a s pletenou čepicí na hlavě, pod dřevěnou stříškou před vchodem do instruktorské ubytovny. Prsty si hřeje o hrnek s kávou. Den je modrý, s dodaleka táhnoucí se oblohou.
Vrátila jsem se, zašeptá, když stojí na vršku kopce, kolem jsou bílá žebra And a nad štíty krouží kondoři. Vlasy stažené gumičkou, zelená helma, žluté kalhoty, modrá bunda, jako nebe. Jedna stopa nahoru, druhá zatím jen za letadlem, prolétajícím vysoko nad ní. Den je modrý a hory bílé.
Ray dnes tančil jinak, než to trénoval. Nějak mu ten krok nešel. Zapomněl na všechny tanečníky kolem, vypnul všechny myšlenky a vnímal jen buben. Srdcem i sluchem. Krok, krok. Pod tou kožešinou možná bylo trochu horko, ale on už nevnímal nic než dunění, prolínající se jeho myslí. Byl bubnem, byl zvukem, byl pohybem.
Starší muž seděl na židli vedle svého syna, nedaleko jedné z kapel, teď odpočívající a sledující tanečníky. Ten malý kluk pod vypelichanou kožešinou se tam nehodil. Neměl nový oděv plný stuh, jak se na grass dance nosí, všechno to ta kůže nějak skryla. Ale neměl ani krok pro tradiční tance, ani divoce neposkakoval jako fancy tanečníci.
Tančí dobře, poplácal starý muž svého syna po rameni. Jako jeden z našich bratří, žádný zbytečný pohyb, v úplnem souladu s matkou Zemí a bubnem, skrz který k nám promlouvá. Jakoby létal, sotva se dotýká země. Pro něj už to není soutěž, už nepotřebuje vyhrát. Stal se bojovníkem. Ray Kojot s orlím srdcem.
KEA A THORUV PŘÍTEL
Malá Kea stála ve dveřích. Za okny tma, květiny zavřené a skloněné k zemi. Hvězdy tančily svůj třepetavý tanec nad ránem, za chvíli začnou blednout, vytratí se. Neodchází na pořád, uvidí je, možná opět dnes večer, mihotavé kamarádky. A kdyby byl večer plný mraků, zažene je svým křikem ze zápraží domu a přivolá zpátky Měsíc. Teď však má ještě čas, chvíli, pár okamžiků nočního ticha před přicházejícím dnem, než první ptáci nastaví své načepýřené hrudě k vycházejícímu slunci a vzduch se rozechvěje jejich zpěvem. Opatrně postoupila o pár krůčků. Některá z hvězd ještě nabrala sílu a na pověšené olšové větvi u stropu se zaleskla jedna z mušlí, zavěšených na háčcích od náušnic . Otáčela se, tančila s hvězdou, v jejím světle. Kea přelétla očima tmavý pokoj, zastavila se na obrázku nad postelí. Spící medvěd, vedle něj modrá kočka. Nakreslila ho před lety, byl vybledlý, politý od limonády. Medvěd oddychoval, kočka však otevřela oči a zadívala se přímo na ni. Kea si rychle položila prst na pusu a zakroutila hlavou. Pssst. Ještě chvíli. Dej mi čas. Sklouzla očima na dvě postavy, schoulené proti sobě v hnízdě svých snů, ruku v ruce. Chodila je někdy v noci poslouchat, ve spánku dýchali spolu, jedno tělo, jedna duše, jedno srdce. Usmála se. Kočka ji pozorovala a olizovala si při tom přední tlapku. Příjdu, ale teď musím. Budu v pořádku. Vím to. Kočka zívla, protáhla se a znovu se stočila vedle svého druha. Ještě pár minut než začne nad lesy svítat. Kea se ještě jednou usmála a tiše se vytratila ze dveří.
Bylo to před pár lety. První tři dny ve škole nemluvila. Dívala se z okna, malovala prstem po lavici. Na konec skončila u tabule. Prohlížela si stíny větví míhající se po stropě, tenké prsty natahující se ke skříni s mapami, nevnímala smích, pamatovala si pošklebky. Odkud ty holka vlastně jsi. Povzdechla si učitelka. Pak sledovala drobnou dívku, s vlasy v barvě prvního přicházejícího sněhu, jak bere do ruky křídu a na tabuli maluje měsíc.
Pěšina vedla mezi buky a ztrácela se v temnotě lesa. Udýchaná se posadila na kraji vyšlapané stezky, kousek za prvními buky, položila si na kolena batoh, z něj vytáhla plyšového medvěda a posadila ho proti sobě do listí. Objala pažemi nohy a dívala se, jak první paprsek prořízl lesní šero. Kůra stromů zaplála tisíci odstíny žluté a zlaté, černý datel se jako ohnivý šíp propletl v divokém letu mezi větvemi okolních stromů. Listy v protisvětle byly včelami v medové plástvi dne a stíny mladých buků, duchové lesa, přecházeli po zlatavém listí, rozházeném po zemi. Vidíš Tao? Slunce se přišlo podívat jak se mám, ahoj, ráda Tě vidím. Z přední kapsy batohu vytáhla čtyři barevné stuhy. Žlutou za jaro a východ Slunce, zelenou vázala směrem k jihu. Červenou v barvě podzimu a bílou barvu severu. Pověsila je dokola starého dubu na nejnižší větve, tak, aby se dotýkaly země. Její kořeny, jeho větve sahající do nebe, most mezi světy. Les ožil tisíci hlasy drobných ptáků. Zvědavý brhlík visel hlavou dolů na větvi blízkého mladého stromku, nakláněl hlavu hned na jednu a druhou stranu. Vrátila se zpět, kde seděl její přítel Tao a spíš pro sebe než k němu promluvila. Ještě je brzo, mám čas, chodí chvíli po poledni. Natáhla ruksak na záda, medvěda vzala pravou rukou do náruče. Usmála se, zavřela oči, druhou rukou stiskla v dlani stříbrný amulet pověšený na krku. Ukaž mi cestu. A několikrát se zatočila s lesními vílami v tanci úsvitu.
Půjdeme tímto směrem Tao. Vzduch voněl medvědím česnekem a jejími vlasy.
Seděla a dívala se z okna. Ranní Slunce se přelévalo po posledních květech a oblých kamenech v zahradě, ptáci přelétali z větve na větev. Listy třepotající se větrem, pohyby, barvy. Otáčející se různobarevně pomalovaná dřívka visící na stromech, pestrobarevné stuhy uvázané na spodních větvích lípy se vlnili jak mořští hadi. Věděla, že se na ni dívá. Stál ve dveřích, opřený o ně ramenem. Šedý svetr, krátké kalhoty, dlouhé vlasy. Co vidíš? Přemýšlela, nechtěla mluvit, nechtěla ztratit tu tu nitku myšlenek jen slovy. Vzala do ruky fixu a přešla k oknu. Jednoduchými tahy nakreslila pár domů, bloky paneláků, okna. Díval se skrz jeden svět na ten druhý za oknem, v každé ruce hrnek s kávou, v očích slunce.
Za posledními stromy lesa začínalo moře. Kea ho zahlédla už z dálky, mezi štíhlými kmeny, nekonečné moře táhnoucí se k obzoru. Šla zvolna a nasávala vzduch, jestli ucítí vůni příboje. Posledních pár buků a travnatý svah se skláněl k pobřeží. Byla to zátoka, obehnaná lesy, přístav, vzpomínka. Sedla si do trávy, vlasy se jí roztančily kolem tváří. Tao si přisedl k ní a společně sledovali měnící se hladinu. Poryvy větru ohýbaly klasy ječmene, v měnícím se vlnění a střídání odstínů zelené a žluté, v uších neustálý šelest vln. Nad hlavou jim letěly mraky, bílá stáda chundelatých ovcí, pasoucích se na blankytném nebi, desítky obláčků rozplývajících se za obzorem. Vidíš Tao? To bude asi Sargassové moře, má hladinu v barvě trávy, pravila zamyšleně a s chutí se zakousla do jablka, které vytáhla z batohu. Vzduch byl po ránu ještě trochu studený, slunce prohřívalo jen zvolna stráň. Listy buků na okraji lesa odpovídaly svým třepetáním na vábení vln. Pak Kea hleděla dlouhé minuty nad stromy, jestli dnes přiletí.
Chodí za ním kdykoliv, je to kousek a těší se na ty okamžiky, kdy slunce na něj svítí déle než jen celý den. Byla teď nemocná, 14dnů domácích her uběhlo jako voda, ale dnes se cítí dobře, slunce vstalo také o mnoho dřív. Už dnes, zeptám se, půjdem, sním rychle snídani, nic nerozleju, nakreslím obrázek s medvědem a kočkou. Pak půjdeme všichni spolu, je krásný den, chtěla bych v nohách cítit pobřeží. Vidět vlny. Slyšet šplouchání u břehu. Jen moře. A já. Už vstali, sedí venku s kávou a něčemu se smějí. Nachystám snídani, Tao jim to řekne také, půjdem, poběžíme. Slunce prosvítá francouzským oknem a kreslí na stůl vzor sněhových vloček, namalovaných na jeho skle barvou, den je modrý, už jdou, vzduch vonní od rána solí. O dvě hodiny později, scházíme zeleně dekorovanou strání, posledních pár metrů, pustím se jejich rukou, ať si také mohou prožít svůj vzájemný dotek. Běžím proti větru a jsi tu, dnes ocelově šedé, od severu se ženou mraky, maják houká jednou za minutu. Celý zbytek dne, touláme se kolem narážejících vln do skal či oblázků, házím kameny i jen je stavíme na sebe. Den se pomalu propadá do mlžného oparu, moře je klidné před bouří, ještě pár hodin siluet a obrysů blízkých, den se zhmotňuje v kapkách na mé kapuci, příjde od severu vítr a vlny. Měj se moře, Tao musí jít spát, uvidíme se, nesu si domů Tvůj kámen. A celou dobu nám křičeli nad hlavou.
Vstala, protáhla se a přehodila si batoh přes ramena. Půjdem Tao, za chvíli vyplouváme. Posledních pár kroků zvolnila z běhu, ještě dva, tři, a hlína se změnila v oblázky všech barev, napřed jen tráva šlehla přes kotníky, pak po kolena, po pás. Najednou byla bárkou na rozbouřeném moři. Odhrnula si vlasy z čela, vyhodila do vzduchu hrst trávy, sledovala vítr. Pro vší jistotu si naslinila prst a ukázala na nebe. Fouká od severu, tvář se stáhla přemýšlením, nemáme motor, musíme křižovat. Sledujte mělčiny pane. Vyrazila šikmo s větrem v tváři, s medvědem na ramenou, pomalu, krok za krokem, vlnu za vlnou, vstříc obzoru.
Stála s čelem přitisknutým na kůru stromu, vdechovala vůni květů nad hlavou, oči zavřené. Vnímala tep kmene, její srdce bilo údery bubnu. Miluji hory, ona moře, on vzduch. Chybí čtvrtý až pátý element. Úsměv.
Stromy nechala za sebou, zátoka se rozšířila a všude kam oko dohlédlo, jen vlnící se travnatý obzor. Unavená plavbou chaluhami, ulehla mezi ně, s klasy a štíhlými listy zarámovaným výhledem na oblohu. Pohyby, šelest, slunce šplhající ke svému nejvýšímu bodu. Najednou jí srdce poskočilo. Nesmím zmeškat, půjdou po cestě támhle za tím pahorkem, že by to byl příbytek někoho z malého národa? Najdu si úkryt, počkám. Vyrážíme Tao, vítr téměř v zádech, poletíme jak okřídlený kůň. Teď jsem loď vezoucí poklady z ostrovů pokrytých bílým pískem a chumáči rozevlátých palem, pak pirát číhající na další kořist. Vyběhla, malá barevná skvrnka uprostřed poryvy se měnící zeleně. Cítila jak jí stonky a tuhé listy šlehají přes kolena, dvakrát málem upadla. Už běžím, už vyplouvám, napněte všechny plachty první důstojníku, vítr slábne, musím to stihnout. Až toto moře zamrzne a přikryje sníh, půjdeme sem pouštět draky a honit se s vločkami o závod. Posledních 5o metrů, už spatřila cestu, vinoucí se dvě stopy po stráni, prorostlé trsy trávy. Plazila se po kraji lesa, stopa připomínající linii, kterou za sebou letos v zimě zanechala v čerstvě napadaném sněhu. Dva hadi, slézající do údolí , syčeli jí nohou, když sjížděla z vrcholu kopce, kde nechala část svého dechu. A sebe.Teď jen pár kroků, lehké přistání a už se přikrčená plíží po břehu pod cestou. Jsem zvěd, bojovník. Vyhlédla z bodláků u cesty, ještě nejdou, stihla to, cesta je prázdná. Osamělý konipas popolétává a hledá mezi zrnky písku něco k snědku, ocasní pera se mu míhají jak vějíř v rukou japonské gejši. Neboj se bratříčku, přeběhnu, ztratím se na druhé straně. Rychle se ještě rozhlédla a třemi skoky zmizela v keřích mezi cestou a lesem. Během pár okamžiků našla skvělé místo. Vidět a nebýt viděna. Usadila se na batoh a vyhlížela mezi trnkovými keři. Byl klid, drozdi se míhali ve větvoví, pavouk dále tkal svou síť, nedaleko jejího ramene. Vytáhla knihu, uždibovala sýr a popíjela z termosky čaj. Před ní se zhmotňovali trollové a trpaslíci, vedli hádku o kopec. Z popsaných stránek zavál chlad, několik vloček se jí usadilo na obočí. Ještě že jsem si vzala čepici, tu s bambulí, bílou jako zasněžená hora. Slunce přeskočilo do druhé části dne, vítr ustal. Ve chvíli, kdy dva trollové procházeli soutěskou mezi obrovskými skalními bloky, mihnul se kolem ní stín. Málem se prozradila, jak se zhluboka nadechla, srdce jí bušilo v úderech hromu. Byl pár kroků od ní, plandavé kalhoty, ve vlasech slunce, v puse stéblo trávy. Prošel zvolna kolem, viděla náramek s provrtaným kamenem na jeho ruce. Po pár krocích se k němu z pole připojil jeho stín.
Seděla v houpací síti, v ruce víno, s hlavou nakloněnou na stranu, oči orámované vějířky vrásek od věčného smíchu. Sledovala jak tančí kolem žhavých uhlíků, sýr na rajčatech hnědl, do toho vonělo maso a hořící bukové dřevo. Na dece proutěný koš, pár jablek, z poloviny vypitá lahev vína. Občas se podíval na nebe, zkontroloval mraky. Bude pršet, řekla a přišla k němu s druhou sklenicí. Vzal ji do ruky, její do druhé, usmál se a nechal rozplynout chuť na jazyku. Je po Tobě. Přijde, až bude čas. Zatím je čas na příběh.
Musí chvíli vydržet, aby se neprozradila. Potichu dala věci zpět do batohu a s medvídkem v ruce se vyplížila do strouhy u cesty. Ta se po několika stech metrech stáčela kolem stromů a pozvolna se vinula ke skalám v půli kopce. Někam tam asi jde, nadběhnu lesem, budu se ho držet, jako ten jeho stín. jen slunce musím mít před sebou, slabý vítr směrem k sobě. Vidět a nebýt viděna. Budeš dávat pozor Tao, já poběžím. A až se stezka vrátí do lesa, bude to jednoduší. Nad polem se třepatali skřivani, slunce hřálo, v dálce nad městem se začaly kupit mraky.
Tao přišel jednoho deštivého dne. Vstala brzo, teď sedí v pokoji na zemi, kolem poházené pastelky, papír je bílý. Chtěla něco nakreslit a nyní soustředěně pozoruje své myšlenky a vzpomínky. Jsou jako obrazy, místa, tváře, jedno přes druhé, barevné leporelo zážitků nezávislé na času. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Déšť bubnoval na okna, dům byl jinak úplně tichý. Vylezla na židli a podívala se do zahrady před domem. Nikde nikdo, v trávě pár kaluží, jen kočka se blížila od plotu.Pomalu a při každém kroku si oklepávala packy. Kea přiběhla ke dveřím, s uchem přiloženým a zatajeným dechem poslouchala.Po chvíli váhavě otevřela a vyhlédla škvírou ven. Seděl na posledním schodu a díval se, jak se kapky odráží od listů na stromech. Přisedla si k němu a chvíli mlčela, sledovala ho koutkem oka. Byl hnědý, klidný, plyšový, kolem krku kožený řemínek se zubem divoké kočky. Nechcete jít dál? Přikývl. Vzala ho do náruče, dveře se zavřely. Našli se. Už se neopustí. Když o pár minut volali k snídani, na stole stály čtyři hrnky.
Cesta se rozdělovala. Jedna se klikatila mezi stromy, druhá, téměř nepoužívaná vedla téměř přímo do kopce. Nad stromy se ozval křik nějakého ptáka. Neváhala ani chviličku, začala stoupat vzhůru.
Mraky přecházely do temných odstínů, ale zatím jen nabíraly dech.
Vylezla téměř po čtyřech na mýtinu, za zády les, v levo od ní sráz tvořený skalami. Ležel pár metrů před ní v trávě na zádech, a díval se do mraků. Jeho stín odpočívající vedle se náhle napřímil. Ozvalo se zavrčení. Zavřela oči a v obraném gestu natáhla ruku držícího medvěda. Tao je moc silný, přemohl horského lva. Nebojím se. Chlapec se na ni zkoumavě díval, držel svůj stín za chlupy na krku. Klid Thore. Přítel. Pojď dál. Neboj se. Myslím, že budou kamarádi. Kea otevřela oči. Usmíval se a hladil Thora po hřbetě. To je pan Tao. Je to můj průvodce. Přikývnutí, úsměv. Chlapec si znovu lehl, jeho ochránce větřil a vrtěl ocasem. Lehla si vedle nich na záda do sluncem vysušené trávy a dívala se. Letící mraky, slunce blikající mezi nimi, hejno černých ptáků, kroužící ve stále se měnícím obrazci. Jsou to kavky. Corvus monedula. Patří mezi pěvce, stejně jako slavík nebo strnad. Nebo krkavec. Dvě rodiny, pět dětí, co se vylíhli na jaře. Drží se spolu, loví společně hmyz, hnízdí tady pod náma ve skalách. Létám s nimi. Dívám se jejich očima. Jsem jedním z nich. Pak mlčeli, možná několik minut, možná hodinu. Kea sledovala jejich výpady, akrobatické kousky Kjak kjak , křičeli na sebe a černé siluety se míhaly nad jejich hlavami. Chybí mi racci, pravila na konec.
Poprvé ho uviděla na pobřeží. Stál na hromadě kamenů, které tam několik dnů skládala na sebe. Čistil si peří, byl obrovský, majestátní, upíral na ni své žluté oko. Chrčivě zakřičel, roztáhl křídla a s údery do vzduchu jí prolétl kolem hlavy. Otočila se za ním. Letěl rychle, kolem útesů směrem k zasněženým horám. K nohám se jí sneslo jediné pero, bělostné, ochmýřené. Pozdrav, spojení. Doma ho uložila do koženého vaku, pomalovaném symboly země a hor. Pero, kámen s třemi otvory, hrst hlíny, sůl, která zbyla z moře, pramen jejích vlasů, zapletený do copánku a ozdobený modrou stuhou. Jsou po hromadě. Jsou ona. Ona je jimi.
V dálce zaduněl hrom. Posadila se, viděla mraky, jak se přibližují. Chlapec se zdvihl a chystal se k odchodu. Půjdeš? Chvíli přemýšlela. Její cíl byl jinde. Chtěla jsem jít na horu. Co nejblíž obloze. Sledoval ji, usmíval se. Stáhl z ruky svůj náramek a podal jí ho. Běž, ale tam musíš sama. Po prvé. Ale nebude to jednoduchá cesta. Blíží se bouře, je to ještě daleko. Můžeš to dnes vzdát a vrátit se. Díval se na ni a usmíval se. Půjdu. Řekla tiše a vzala z jeho ruky kámen na kousku kůže. Obrátil se, zapískal a jeho stín, teď při blížící se bouři ještě černější, vyrazil s rychlostí blesku a oba zmizeli mezi stromy. Mýtina v tu chvíli byla osamocená. Kavky slétly dolů do skal. Nezeptala se ani, jak se jmenuje. Kdy sem zas přijde. Teď nevěděla, jestli chce jít dnes, možná jindy, ještě má mnoho otázek. Popadla batoh a s panem Tao pod paží se rozběhla prudkou pěšinou dolů kolem skal. Klouzala, kolem ní se valily kameny, o skálu si odřela loket. Nic se neděje, ještě je třeba stihnu dole na cestě. Vzduch se ochladil, rozcestí bylo prázdné. Do ušlapané hlíny byly klacíkem pohozeným opodál vyryty dva obrysy ptáků a šest čar. On. Já. Za šest dnů. Řeknu mu, co jsem viděla. Dokázala. Dám mu talisman s racčím perem. Otočila se a vyrazila po druhé pěšině směrem k vrcholu kopce.
Odložil troubel omotanou obarvenými listy kukuřice. Vzduch ztěžkl blížící se bouří. Stála opodál, v dlouhých modrých šatech splývajících po jejím věčně mladém těle. Vlasy rozpuštěné, zavřené oči. V napřažených rukou buben se symbolem kočky a slunce. Stála bosá a naslouchala. V dálce zaduněl hrom. Buben promluvil.
První kapky ji zastihly ještě kus pod vrcholem. Sledovala jak les už řídne, kolem se objevovaly mýtiny, stromy se skláněly víc k zemi. Některé z mrtvých a pokroucených kmenů připomínaly zakleté tvory, hlídající klid tohoto místa. Světlo se na chvíli vytratilo, byla půlka odpoledne, ale najednou bylo ticho brzkého soumraku. Oblohu rozčísl blesk, jeden z pařezů pohnul svými kořeny směrem k ní. Musíme se schovat Tao. Támhle je ještě jeden listnatý strom, pokroucený kmen má silný, je nižší než ostatní. Rozběhla se ze stezky směrem k němu, podplazila se pod větvemi ohnutými až k půdě. Ta byla cítit starým listím, tmavá jako celý ten listnatý příkrov. Stiskla v levé ruce svůj stříbrný amulet a druhou se dotkla kůry starého stromu. Nech mě vejít, zašeptala se zavřenýma očima. Zvolna se před ní rozevřela dutina, vešla a kmen se uzavřel kolem. Slyšela jen údery svého srdce, tma ji obepnula. Posadila se tak, aby se zády mohla opírat o dřevo, nahmatala v batohu bundu a kulicha. Seděla a snažila se očima proniknout do tmy. Kdyby tak svítil měsíc, pomyslela si a snažila se po hmatu najít medvídka. Najednou se kolem ní začalo linout bledé světlo, téměř vystupující z rozpukaného dřeva. Medvěd seděl kousek od ní a pomalu rostl, zvedl se na zadní, zub na jeho hrudi se zalesknu. Sledovala ho beze strachu, jak se před ní mění ve skutečného. A Tao začal tiše hovořit.
Bouře se stočila do víru kolem vrcholu kopce, blesky bily do jeho vrcholu. Mraky však neměly dostatek dechu, s každým zaduněním hromu se ozval hlas bubnu, odpovídal, rval bouři na kusy.
Posadil se proti ní, stále ten hnědý medvěd, jen větší, s téměř lidskými rysy. Kea od něj na chvíli odrhla svůj pohled a rozhlédla se. Dutina stromu připomínala jeskyni, jejíž strop mizí ve tmě. Všude, kam se jen podívala, byly malby, jednoduché, stylizované. Lidi, vrcholky hor, vlny na moři. Zvířata. Rostliny. Obrázky, které namalovala i které neznala. Medvěd se usmál a zatleskal prackami o sebe. V tu chvíli se všechny obrázky pohnuly a začaly žít své vlastní životy. Prolnuly se, několik sluncí se stalo jedním, měsíc zářil svým tajemným svitem, do listů na stromech se opřel vítr. Vzduchem zavoněly květiny, které se objevovaly doma ve váze, dutinou se rozeznělo moře narážející na pobřeží. Křik racků naplnil prostor, nad jednou z hor se vysypaly z mraků první vločky. Tao se usmíval a chytil jednu z nich do své tlapy. Vše je skutečné. Něco už se stalo, něco teprve zažiješ. Je to Tvá cesta, může se kdykoliv změnit, stát se může cokoliv, co si budeš přát. Každý obrázek je křižovatkou, každý má souvislost s jiným. Některé možná zmizí a jiné se objeví. Přej si co chceš a věř, že se Ti to splní. Pak už je jen cesta. Kea vstala, oprášila si bezmyšlenkovitě kalhoty od napadané kůry a zvolna začala přecházet kolem vnitřku dutiny. Postavy se mihly jinam jen se na ně podívala, objevily se jiné, na které si pamatovala. Dotkla se kresby kopce, jehož vrchol byl zahalen mraky. Půjdu napřed sem. Chci se rozhlídnout. Odněkud se vynořil černý stín, uslyšela v hlavě hluboké štěknutí. Ucukla rukou a pod ní se mraky rozplynuly. Prstem nakreslila slunce a vzduch kolem zavoněl létem. Je to snadné, řekla. Tao neodpověděl hned. Čekal. Ale asi to tak není pořád. Některé věci neovlivním, ale budu li věřit, tak se stanou ty, které budu opravdu chtít. Je to tak? Otočila se na medvěda, který si hrál s vločkou ve své dlani. Tak. Přisvědčil zabručením, teď ale už půjdem, čeká nás cesta nejen vzhůru. Světlo začalo blednout, Taova silueta se zmenšovala, nakreslená postava chlapce s blonďatými dlouhými vlasy na druhé straně dutiny se usmívala a v ruce držela pírko. Ve kmeni se ukázala puklina, kterou se dovnitř draly sluneční paprsky.
Stáli mokří kousek od křížku, lehce se naklánějícího u cesty. Ruku v ruce. Vlasy vonící deštěm, zablácení. Buben už ztratil hlas, zplihl vysílen bojem. Slunce se lesklo v každé krůpěji, v trávě, na listech, na telefoních drátech nad hlavou. Pohladil ji po tváři a z tašky vytáhl vak s dýmkou. Usmívali se, když kouř stoupal k vyčištěnému blankytnému nebi. V dálce zakřičela kavka.
Tráva byla mokrá, kameny klouzaly, je to už jen kousek. Po chvíli vyšla z mlžného oparu lesa. Posledních pár stromů a cesta se ztrácela v trávě a kamení kolem vrcholu. Kea se rozběhla, šťastná, ještě třicet kroků. Deset. Krajina kolem zmizela. Osamělý zaoblený vrch se třpytil, kolem dokola se rozlévalo moře z mraků. Občas z něj vystupovaly vrcholky jiných kopců, ostrovy, které ještě objeví. Teď však byla tady, malá proti okolnímu nebi. Slunce už bylo nízko, však ještě vykouzlilo mezi ostrovy na západní straně most z duhy. Tam asi bydlíš Tao, pomyslela si, vemeš mě tam, budu s tebou hledat místo, kde se duha dotýká země. Teď ale musíme jít, budou mít obavu. Sebrala se země malý kámen, a nastavila tvář slunci. Děkuji, děkuji za nádherný den, vzala jsem si dnes kost tohoto kopce, ale nechávám zde na oplátku část sebe. Vrátím se. Sem nebo tam kde to neznám. Pojď Tao, musíš mi toho ještě hodně povědět. Otočila se a s medvědem na ramenou začala scházet pomalu dolů. V očích měla slunce. Oba se usmívali.
Seděli tiše, kuchyní voněla káva. V okně s roztaženými závěsy hořela svíčka a blikala do noci. Přišla pomalu, trochu váhavě. Za sebou stopu hlíny a listí, stonky modrých chrp vpletených ve vlasech. Seděli tiše, jen oči jim zářily. Kea položila na stůl kámen ve tvaru půlměsíce. Naklonila hlavu ke straně a usmála se.
Mám hlad.
mezihra
Solar De Uyuni. Největší zrcadlo světa. Chlapec sedící v bílém písku. Batoh, poslední poloprázdná lahev s vodou, boty pohozené opodál, zacuchané vlasy.
Vedle sebe má položenou odřenou buzolu s blednoucíma nápisem TADY. Hodinky přestaly tikat asi před týdnem, neměl potřebu je natahovat, už ani pro tu hru. Rozhlédne se kolem sebe. Bělost solné pláně bodá do očí, vítr odumřel už nad ránem, kapky potu pomalu stékají po celém těle. Nožem seřízne zbytek tužky do špičky, dnes nebude psát, bude kreslit. Stačí jen počkat na ten správný okamžik, kdy celá Země se stane nebem. Asi sto metrů od něj leží toulavý pes, který s ním jde poslední tři dny. Našli se. Slunce pálí, Dingo s vyplazeným jazykem rychle oddychuje, chlapec udělá přesně uprostřed papíru vodorovnou linku tužkou ,hledí nic neočekávajícím pohledem před sebe a čeká. Jeden svět nad, druhý pod ní. Dokonalé. Vlastně už není potřeba pokračovat. Vše co se stane, je jedním dílečkem jeho vlastní skládačky, fotky ani kresby to nikam dál neposunou. Je to jeho příběh, odehrávající se pouze v tu dannou chvíli a nikdo jiný ho neuchopí.
Není on line, je on life.
Najednou, přesně v té chvíli, když se pes postaví na nohy, lehce se protáhne a zvolna vyjde směrem k chlapci, Země kolem jeho nohou zmodrá a jako nitky pavučiny se ta nebeská barva rozběhne do daleka. Pes se nechá podrbat mezi ušima a se zavrtěním ocasu přijme z hrnku trochu vody.
Půjdeme, usměje se chlapec, cesta přes tuhle slanou pláň bude ještě dlouhá. Sebere pár věcí kolem, uloží je na své místo do batohu, boty přiváže na něj. Vyrazí společně k jižnímu okraji, a všude kolem nich se blyští nebe s poházenými kupkami mraků a čarami od letadel. Není vidět, kde končí země a začíná svět ptáků, motýlů, snílků. Je to jak kráčet po duhovém mostě, pomyslí si chlapec, Dingo se ohlédne a odfrkne si. Dobrá, vím, žádné představy či domněnky, zakřičí na něj kluk a rozesměje se. Poběžíme, dokud budu moct.
Den byl dlouhý, až neskutečně modrý na fotkách všech náhodných turistů, zastiňujících si oči před sluncem a postávajících na okraji zrcadlícího vyschlého jezera. Na dosah svého světa, na hranici světla, na hraně procitnutí. A nebe bylo plné bělavých chundelatých oblaků, mezi nimi letící chlapec s roztaženými pažemi. Jen on a jeho stín.
Zvuk motorů aut odezněl v dálce, zbyla země mraků.
SEVERNÍ CESTA
krok krok krok ..
Nic jiného, pouze soustředění na dech, sníh splývá s oblohou v nekonečné bělosti. Někde nahoře je slunce a vzdálený křik kavek je spojnice se světem stromů, trávy, modré oblohy, lidí. Je jen ticho. A nikdy nekončící vítr. Poletující zrníčka sněhu si hledají cestu, jak bodnout do tváře. Jen krok a další krok, pomalu, tam kde tuším vrchol světa.
Ty jsi fakt cvok, řekla a nalila si víno. Zasmála se, pohodila hlavou, levou rukou zvedla sklenici a s přivřenýma očima k ní lehce přičichla. Víno bylo rudé, plné zvolna zapadajícího Slunce, jenž prosvítalo oknem. Napila se a její pravá ruka jakoby mimoděk spočinula na stohu papírů, vyrovnaných na stole a převázaných kouskem motouzu s provrtaným kamenem. Na modrých deskách byla černobílá fotka starého schodiště někde za městem, kostelní věž kus za ním se ztrácela v mracích. Dvě bledé postavy jakoby prosvítaly z jiného světa, držely se za ruce a scházely po schodech dolů. Nad fotkou šet písmen, napsaných tlustou černou fixou.
Takže se Ti to líbilo, usmál jsem se také a zadumaně se podíval na prázdnou sklenici. Mladá servírka se krčila za stolem, pohroužená do svého virtuálního světa. Však zavírají až pozdě v noci.
Zajímalo by mě, co z toho se vlastně stalo, řekla tiše. Až teď pootevřela oči a koutky úst jí znovu zacukaly smíchem.
No, možná už se to stalo všechno, jen stále opakujeme stejné situace. Celý náš život je vlastně jako film. Nebo seriál, vždycky tam najdeš pasáže z jiných příběhů. A někdy je to uplně stejné, jen v rozdílných kulisách.
Zdává se mi to, znovu spíš jen zašeptala, než jakoby chtěla hned všechno říct. Dva milenci u vedlejšího stolu se naklonili k sobě a tiše, beze slov, na sebe hleděli. On držel její ruku, ona nový telefon v drobných prstech. Servírka zívla a stará paní v protějším rohu kavárny se zasněně pustila do zákusku.
Zdává se mi, že celý život je film. Náhle byla pryč, její tvář, otočená k oknu, měla stejnou barvu jako Slunce, zpola schované za střechami domů.
Hlediště se ponořilo do tmy, bosý muž na pódiu zkusmo zakašlal. Z publika se ozval smích. Každý už vidí svůj příběh, jenž se bude dít, je jedno, co bude hrát. Muž se usmál a uhodil malou vyřezávanou hůlkou do tibetské mísy. Čas se zastavil, lidé společně v jeden okamžik vydechli. Vše se už někdy stalo. A to, co je nyní, je jen malý kousek naší velkolepé skládačky, kterou dáváme do hromady celý život. Každý originální díl patří jen na jedno místo. A proto je dobré ho tam vždy vkládat s nadšením, se stejným uspokojením, jaké míváme při tom posledním vkládaném kousku, kdy vše je dokonalé a vy jste šťastní. I tenhle může být poslední.
Každý máme svůj úhel, ze kterého vidíme ostatní, vše je naprosto jedinečné. Jen pro nás. Třeba sedíte v restauraci. Číšník přinese báječně vypadající jídlo, které prostě potřebuje vyfotit a podělit se o ten okamžik s ostatními. Pak je potřeba sledovat, komu všemu se to líbí. Popř ohodnotit zdařilý komentář. Ještě vyfotit účtenku a spropitné. Oznámit, kam půjdete dále a co budete dělat. A že váš partner je prostě báječný. Zdůrazní to fotka, kde vyčnívá nad prostým pozadím. Dvě srdíčka v textu. Večer si pak můžeme společně připomenout, co vše nám uniklo.
Muž zvedne v rohu pódia ze země nafouklou duši z pneumatiky, bílo červeně pomalovanou tak, že vypadá jako záchraný kruh z parníku. Na jedné straně je velkými černými písmeny napsáno JÁ. Vidíte, usměje se do publika, abych byl kompletní, musí být něco uvnitř. Nestačí se jen přidržovat, vlny bývají nevypočitatelné.
Představte si, že se potápíte. Znáte to, máte čas jen tak dlouho, jak vydržíte. Ne s důmyslnou technikou na zádech, prostě se jen nadechnete a sestoupíte do hlubin. Kolem vás se rozprostře jiný svět, který máte šanci vidět jen na tu krátkou chvíli. Pár vteřin, možná minut, prsty si zmáčkete nos, vyrovnáte tlak a sestupujete do ticha, kde slyšíte jen zpomalující se tlukot vašeho srdce, pulzující krev. Náhle vaši pozornost upoutá třeba nezvykle barevný kousek útesu, ryba oždibující korál, krab se sasankou na svém hřbetě. A v tu chvíli, kdy vás to nejvíce zaujme, musíte na horu, na vzduch, tam kam patříte. Vydechnete, prskáte kolem sebe vodu, pár hlubokých nádechů a výdechů, jste uprostřed vln a mořských proudů. Ponoříte se znovu a už to místo nikdy nenajdete, už nic nebude jako před tím. Zoufale hledáte co jste ztratili a neuvědomujete si, co se děje kolem. Kolem proudí pokračování příběhu, ze kterého jste jen na chvíli odešli a tak vracíte minulost, podobnou hozenému záchranému kolu z Titanicu, aby vám snad něco neuniklo. Aby jste si potvrdili, co jste chtěli vidět.
O kus dál plave skupinka delfínů před přídí plachetnice. Chvíli jsou modrými střelami těsně pod hladinou, vzápětí na chvíli vyskočí do našeho světa. Stále v přítomnosti. Máváme jim, ukazujeme na ně, ale jsme schopní je vidět, jen když se nám vynoří. Jen tehdy existují. Ve zbylém čase ignorujeme krásu vln, odlesky Slunce a cypřiši porostlé kamenité ostrovy, vítr od jihu, racky za zádí. Jen hledáme pár teček na mořské hladině, něco, co si přejeme vidět.
Muž si přetáhl kolo přes hlavu a za pomoci šlí ho k sobě upoutal. Nyní, jak vidíte, kruh přestal být kruhem a duše splynula s tělem. Jen mi možná spadnou kalhoty. Ale nyní, když bych se otočil hlavou dolů, mohu prožít několik překrásných vteřin pod hladinou, které se už nikdy nebudou opakovat. Miluji potápění. Pojďte si to všichni vyzkoušet se mnou. Jeden kolektivní ponor. A kdo si myslí, že nezvládne pokus o stojku, může si nás vyfotit.
Tady teď musím jít kolem těch kamenů, sníh střídají ledové plotny, lyže občas proklouznou. Soustředit se, svah člověk spíš jen tuší, občas se vynoří obrys skal někde hluboko pode mnou. Pohled dopředu, nad sebe, zbytky starých stop jsou neznatelné. Cesta stále šplhá vzhůru.
Místností zavoněla čerstvě připravená káva, servírka sebrala pár skleniček, Paco De Lucia rozechvěl nejen struny své kytary. Dívka lehce upila vína, chvíli ho podržela v puse než ho polkla, naplno se v něm rozplynula. Pak tiše, se sklopenýma očima, začala vyprávět.
Je to sen o jednom muži. Neznám ho, je tak ve středním věku a nosí brýle. Má delší vlasy, někdy vousy. Stále se mi ten sen vrací. Sedím v kině, jediná. Sedačky jsou obyčejné, poctivě dřevěné. S tmavým, trochu odřeným lakem. Přede mnou je plátno. Ještě černé, jako okno do světa očekávání. Náhle se celý sál rozplyne, zaduní hrom a vše se složí do sebe. Zůstanou jen sedadla uprostřed pouště. Plátno je temné, vítr se lehce proplétá mezi dřevěnýma nohama křesel, zabořenýma v písku. V tu chvíli se ozve gong a paprsek měsíce dopadne na plátno. Jakoby z mlhy se vynoří domy, barevné, červené, modré, celá ulice plná dřevěných domků. Chodník lemuje alej stromů, ne vysokých, jen s nádherně zeleným listím, doplňujícím malebnost toho místa. A z jednoho domu po levé straně vyjde ten muž, rozhlédne se a vydá se směrem ke mě. Jde zvolna, má plandavé světlé kalhoty, žabky na nohou. Kostkovanou košili v nazelenalém odstínu, řemínek kolem krku, na něm zub nějaké šelmy, možná medvěda.Když vychází, tak nikdy za sebou nezamyká. Pokaždé se v této chvíli snažím soustředit, nedívat se na něj, ale prohlédnout si ten dům. Jestli se svítí za oknem, někdo mu třeba z okna nemává. Jakoby tuším, že je červený, s bílými okenicemi, mihne se tam stín, snad racek, prolétající okolo. Snažím se odtrhnout oči od toho muže, který uvolněným krokem, s rukama v kapsách, kráčí směrem ke mě. Ale nejde to, vše okolo je v tu chvíli rozostřené, jako když se díváš dlouhým objektivem. Jsem jen já a on.
Servírka pomalu položila lahev na stůl a vrátila se pro zápalky k baru. Po chvíli byla kavárna plná blikajících hvězd. Milenci osvětlení září svíček stále mlčeli.
V tom snu tedy sedím uprostřed pouště, stejně jako v letním kině, sama a Měsíc promítá na plátno film. A v tu chvíli se kolem mne vynoří hlas, který mi popisuje, co se na plátně děje. Víš, říkám vynoří se, protože nevím, jak to popsat. Nejsou tam žádné reproduktory, nevidím nikoho, kdo by mluvil. Jen ten hlas je všude kolem mne. V tu chvíli si pomyslím, ano, teď mluví Bůh. Muž na plátně kráčí pomalu ulicí směrem ke mě, hlas k tomu říká : Je středa, pátého května, osm hodin ráno. Frank, stejně jako každou středu, jde do práce. Je slunečno, zdraví paní s malým psíkem, která bydlí přes ulici, rozhlédne se, když přechází křižovatku. Nebe je bez mráčku, jen čápi krouží kolem vzdáleného komína. A přesně to se odehrává na plátně. Jak je řečeno, je konáno.
Ten muž jde přes park, nebe je dokonalé a slyším, jak nádherně voní rozkvetlé stromy. Včely krouží kolem květin, raní Slunce vysouší kapky rosy přichycené na listy. Vím o všem co se děje v jeho zorném poli a najednou si uvědomím, co mi po každé přijde divné. Ten hlas neříká, nač muž myslí. Jen jde a vnímá vše kolem. Možná opravdu nemyslí na nic, nehodnotí která květina je hezčí, nevzpomíná co se stalo včera, nepřemýšlí, co by se mohlo dít v práci. Jen je.
Sedím na té dřevěné sedačce uprostřed ničeho a slyším, že muž přichází na konec parku. Jelikož je středa, vezme to dnes boční ulicí kolem hodinářství, ke stánku s novinami. Koupí si nový časopis o světě. Zajímavosti. Informace.Teď přichází ke konci chodníku, mačká tlačítko na semaforu a čeká na zelenou. Auta zastavují, pomáhá staré paní o holi sestoupit z vysokého obrubníku. Těsně kolem nohou mu prolétne holub a sezobne kousek rohlíku, jenž upadl před chvíli jednomu opozdilému školákovi. Na rohu sedí kluk s dredatými vlasy a hraje na kytaru, Lailu od Claptona, muž se na chvíli zastaví, jen na pár vteřin, vyloví z kapsy dvě drobné mince a vhodí je do plechového hrnku. Dredatej kluk na něho kývá hlavou, muž pokračuje dál, míjí plakátovací plochu, s reklamou na zářivě bílé zuby. Pak přechází šikmo přes úzkou vozovku, pár vrabců poskakuje kolem zaparkovaných aut, od blízkého novinového stánku odchází štíhlá žena v elegantním kostýmku s krátkou sukní. Vidí ji ze zadu, světlé rozpuštěné vlasy se vlní harmonicky s její chůzí a rozkvetlé třešně na kraji chodníku vydávají omamnou vůni. Mezi jejich listy prosvítá Slunce. To vše slyším.
Ale ještě než se dostane k tomu semaforu, najednou se muž zastaví a rozhlédne se. Nebe je dokonalé, čápi krouží nad vzdáleným komínem. Muž zavře oči a několikrát se zhluboka nadechne. Pak se znovu rozhlédne, udělá pár kroků stranou a posadí se do usychající trávy.
Zatím co hlas popisuje jeho cestu do práce, přivítání se sekretářkou, první kávu, kontrolu emailů, muž stále sedí v parku na trávě a dívá se do nebe.
Hlediště je tiché, bosý muž přechází z jedné strany jeviště na druhou. Zastaví se na jeho úplném okraji, tak, aby viděl oči diváků. Prázdný prostor, krotitel a oči šelem.
Zaujme jogínský postoj, kterému říká Lovící volavka na útesu. Stojí na levé noze, pravá je skrčená a zapřená o koleno levé. Sepne ruce nad hlavou a po pár vteřinách ticha promluví k divákům. Celý život je jako film a my jsme v něm režisérem i hlavním hrdinou. Producentem, kostymérkou i svačinářkou. Je to náš film. Náš střih, náš úhel pohledu skrz okénko kamery. Každá setina vteřiny našeho života je jedním políčkem filmu. Každý máme svůj a každý nahlížíme do filmů druhých, když odpočíváme večer před obrazovkou. Nebo v telefonu během jízdy autobusem. Ve svém filmu sledujeme film jiných, vžíváme se do jejich příběhů a vzdalujeme se v tu chvíli sami sobě. Pak plánujeme v jakých kulisách a kostýmech budeme hrát v dalších minutách, dnech, rocích.
Lidé hledí do jeho očí a na chvíli tam spatří svůj odraz mezi hvězdami.
Někdy kráčíte a těšíte se, že už za těmi kameny to bude jen kousek. A tam zůstanete stát, na vrcholu vašeho světa. Shodíte batoh ze zad, zahřejete ruce v kapsách péřové bundy, odlijete konečně trochu toho čaje z termosky, co vláčíte sebou. Sednete si do závětří mohyly navršených kamenů a budete se dívat do krajiny, která vám leží u nohou. Všechny okolní kopce budou vypadat tak nějak menší.
Těšíte se, představujete si, jaké to bude. Za kameny čeká další táhlý svah, kusy skal obalených ledem a poletující sníh. Dál jen jdete, dál směrem k nebi.
Teď se to vlastně celý nějak zamotá. Je to jako když se v životě snažíš soustředit na jednu situaci, kterou si představuješ. Jak ji zvládneš. Jak se zachováš a jak by se k tomu mohli postavit jiní. Ale všude kolem kypí život, plný svých individuálních jedinců. Vše je propojené. Najednou se kříží chtěl bych, s tím co je. Sedím uprostřed pouště a měsíc mi promítá na plátno film. Chci křičet, zavolat na toho muže, který teď sedí v trávě a je ponořen jen ve své bytí. Ale nejde to. Chci se pohnout, ale mám pocit, jak kdybych sama byla tím kinem. Plátnem, na nějž se promítají příběhy. Jsem odrazem, zrcadlením. Něco v mé hlavě říká běž, utíkej, skoč do toho druhého příběhu. Posadíš se v trávě vedle něj a budeš vdechovat vůně kolem sebe. Podíváš se mu z blízka do očí, možná ucítíš dotek jeho ruky na své. Ale nemůžu. Stejně jako on možná nemůže, či nechce jít dál. Jen sedím. Němá ústa otevřená dokořán, kolem písek měnící ve vírech kulisy okolní krajiny a Hlas. Jsem sama tou pouští a zdálky ke mě zvolna začne doléhat zvuk vln, narážejících v příboji na skály.
Červený paprsek světla, podoben zapadajícímu slunci, přešel přes hlavy diváků a pomalu, nespěchající, se sunul jevištěm. Bosý muž kráčel spolu s ním, rychlostí světla, do samotného středu světa, s bílým křížkem namalovaným křídou na černé podlaze. Zastavil se a zvedl ze země malý bubínek. Nyní budu tančit, pravil do temného, tichého hlediště. Stydím se, je vás tu tolik, ale chci tančit. Možná mě budete hodnotit, zda můj výraz odpovídá krokům, zda se neušlápnu z rytmu. Zda vůbec mám nějaký rytmus. Ale možná, budete chtít tančit se mnou. Možná to bude pro vás chvíle, kdy si půjdete na balkón dát cigaretu a obětovat kouř z tabáku Velkému duchu. Každý máme svůj film a nyní v tom mém se tančí.
Je to tanec bubnu. Všimněte si, že je jedno v které části Matky Země jsme se narodili. Buben spojuje všechny, buben je rytmus srdce. Tančím pohyby bizona pasoucího se na prérii, tančím v kruhu. Tančím stejně jako dítě, které se narodilo v Londýně, nebo v Singapuru. Je to meditace v pohybu. Původní tanec všech. Jen my jsme se naučili, jak mají vypadat taneční kreace naší rasy, co je správné a co směšné. Zavřete oči, buben je srdce, buben je Země. Tančím a dotýkám se Jí, tančím a při tom létám. Jsme příliš daleko ve svém vývoji, než abychom mohli tančit s otevřenýma očima a neposuzovat ostatní kolem nás. Nyní, kdo nechcete odejít, zavřete oči a tančete se mnou. Zbylí prožijte svou část filmu po svém.
Svah se táhne dál směrem k lehce se trhajícím mrakům. V jejich odstínech šedi a bíla začíná útržkovitě prosvítat blankytně modré nebe.
Napila se znovu vína. Vrhla na mě pohled, jak vnímám její vyprávění. Uděláme si malou pauzu, možná mám chuť na tabák.
Vím, půjdem se podívat, jak je venku, řekl jsem a ubalil tenkou cigaretu ze zbytku tabáku, který sebou tahám už nevím jak dlouho. Nebude to žádnej zázrak, ale je to spíš obřad než potřeba.
Seděla mezi tím s očima upřenýma na světlo svíčky, bradu podepřenou levou rukou, tvář orámovanou prstýnky vlasů. Neměla náramky, přívěšky, jen dvě naušnice vyřezané z velrybí kosti. Spirály života a vesmíru či labyrint příbytku mořského plže, vzpomínku na moře. Na zpěv keporkaků při měsíčním svitu, na rybáky lovící v příboji. Na nebe s jinými hvězdami a stejným Sluncem.
Můžem? najednou vyskočila, vzala mě za ruku a postrkovala směrem ke dveřím. Příjdem, příjdem, zamával jsem na servírku cigaretou, ta ani nezvedla oči. Místo za barem bylo tmavé, jen její tvář měla barvu namodralého světla linoucího se z monitoru.
Vzduch byl cítit přicházejícím deštěm, cigareta chytla na poprvé.
Poslední úder do bubnu, poslední krok. Muž nechal chvíli rezonovat ticho, pozvedl ruce s bubnem a paličkou nad hlavu. Byl strom, byl hora, byl středem svého vesmíru.
Otevřel oči a rozhlédl se, z jeviště odcházely ještě dvě dívky a jeden starší muž. Usmívali se na sebe. Na diváky, jímž zas cestou na svá místa šlápli na batoh, nohu, pohozenou bundu.
V rohu pódia stála se zavřenýma očima a zakloněnou hlavou holka s tmavými vlasy, kroutící se jako hadi po jejich ramenou. Tibetské kalhoty, tílko v barvě první jarní trávy. Oranžový, od slunce vybledlý, hedvábný šátek kolem krku. Pohupovala se zvolna v bocích, kolenou. Jako stéblo, když utichne vítr, ale ještě chvíli poté je v pohybu. Muž přišel k ní a vzal ji za ruku. Dívka překvapeně otevřela oči, a nadechla se o chloupek rychleji než bývá zvykem. Už je konec? pípla a z publika se ozval čistý smích.
Ne, jsme stále ještě všichni tady, pravil muž. Pomůžete mi? mám nápad.
Pokrčila rameny a usmála se. Když myslíte... a vydala se s ním, ruku v ruce do prostřed jeviště.
Byla bosá s vytetovaným symbolem Slunce na nártu levé nohy.
Nechali jsme začínající noc za dveřmi a znovu se vrátili mezi blikající světla kavárny. Milenci uzobávali z jedné misky arašídy, nikdo zatím nenapsal. Přibyl starší pár, pohroužený do debaty. Muž mluvil tichým hlubokým hlasem, lehce předkloněn na své židli. Paní s bíle prokvetlými vlasy poslouchala, oči upřené někam do svého světa, v dlaních šálek kávy. Pohlédla na nás, pozdvihla obočí a opět se ponořila do vnímání vůně stoupající z malého šálku. Jen její oči pod sklopenými víčky se dívaly naším směrem.
Muž s dívkou se zastavili uprostřed jeviště, červené světlo vystřídalo bílé. Stáli uprostřed tmy, v kruhu připomínajícím měsíc na obloze. Přicházíme, pravil muž k lidem v jejich světě.
Tak, proč se ozývá moře? zeptal jsem se. Doteď jsi mluvila jen o poušti, větru a tom hlasu.
Napila se z velké sklenice vody, položila ji zpět mezi nás a chvíli sledovala mizející kruhy na její hladině. Dáma něco šeptala svému muži, milenci si objednali další misku, tentokrát pistácií.
Slyším moře, zatím jen v dálce. Ale stále sleduji film na plátně. Hlas říká něco o dopolední schůzce s panem Rippmanem, o sekretářce, která má dnes síťované punčochy a krátkou modrou sukni, o kávě z automatu. Ale už to moc nevnímám, jen to plyne.
Najednou se ten muž postaví, ledabyle si opráší kalhoty, rozhlédne se a poprvé se podívá na mě. Znáš to, je to takové jak herec se nemá koukat přímo do kamery. Jen občas, je to schválně a každý kdo se na to dívá, tak má pocit, že ten pohled je určený pouze jemu. Muž vykročí směrem ke mě, kamera ho sleduje, stále ve stejném záběru, ze předu, lehce z dola. V tu chvíli nemůžu ani dýchat, muž kráčí stále ve stejné vzdálenosti od kamery. Uplyne pár vteřin, možná minut a mezi námi se najednou objeví průhledná přepážka.
Už nesedím v kině, ale jsem za jakýmsi skleněným oknem, s vyvrtanými otvory zhruba ve výšce pusy. Jako bych se dívala ven z výkladní skříně. Před sebou staromódní pokladnu na peníze, vedle blok s trhacími lístky. Vidím, jak se blíží ten muž, lehce se prosmýkne mezi jinými kolemjdoucími a zastaví se před okýnkem. Chvíle ticha, jen hejno holubů se vznese do vzduchu, kolem projede autobus, z okna mávají dvě děti v pruhovaných tričkách. Malá holčička, stojící na kraji chodníku se lekne vzlétajících holubů a pustí nafouknutý balónek na provázku. Ten stoupá, lehce rozkymácen křídly bijícími do vzduchu, společně s hejnem, k mrakům na nebi. Sleduji ho pohledem, je tmavý proti oblakům, ale i tak vidím, že je na něm namalováno usmívající se slunce. A celá tato pasáž je černobílá, jak ze starého filmu.
V tu chvíli ten muž lehce zakašle, vrátím se na zem a jeho oči se ponoří do mých. Dobrý den, řekne a vytáhne peněženku z kapsy. Jeden lístek, někam doprostřed. Na to představení, co právě začalo. Celá popletená přijímám peníze, vytrhnu lístek z bločku, číslo 16, poškrábaná kovová plocha pod sklem se otočí, muž vezme vstupenku a ještě jednou mi popřeje pěkný den. A najednou je pryč.
Ulice je plná lidí. Ti procházejí kolem, zabalení do kabátů a s klobouky na hlavách. Prodavač hot dogů na druhé straně ulice má plné ruce práce. Lidé ve frontě si čtou noviny, malý kluk opodál sedí na stoličce a čistí důležitě se tvářícímu staršímu vousatému muži botu. V tržišti za rohem troubí hasičský vůz a snaží se projet davem. Cyklisté na sebe zvoní na pozdrav, žena v protějším okně přes ulici pokládá na parapet klec s poskakujícím kanárkem. Přes všechen ten městský šum slyším sebe jak dýchám, slyším hluk blízké křižovatky, tisíce lidí rozprávějících spolu. Jsou to možná 3 vteřiny úplného spojení s okolím, jak kdybych sama byla to město, obrovský živý organismus a vnímala každou svou molekulu představující auta, blikající světla, milující se páry v pozdním odpoledni v pronajatých bytech, prodavače jídla či snů, řidiče utírající si zpocená čela a nervózně sledující hodinky, děti utíkající ze školy, rorýsy kličkující mezi nataženými dráty pouličního osvětlení, shrbené stařeny opečovávající hroby svých manželů, hospody plné zpívajících oslavenců, tisíce domácích miláčků čekajících na své pány, tepny nočních osvětlených bulvárů, kuchaře v oblacích páry a rychlonohé číšníky s hromadami talířů navršených na pažích, montéry balancující na úzkých železných konstrukcích vysoko nad zemí, jeden obrovský všudepřítomný hluk, propojený s vůněmi a barvami.
Najednou klapne klika u dveří a do mé pokladny vejde starší žena. Má květované šaty, tenkou šňůru drobných perel kolem krku a voní létem. Jsem tady, řekne vesele, utíkej, venku je krásně. Beru rychlým pohybem bundu z věšáku u dveří, proklouznu kolem té dámy a vyrazím ven. Neohlížím se, něco za mnou volá, ale už se nemohu zastavit. Běžím, přeskakuju muže v pokleku na chodníku, který si zavazuje botu. Ani nevidím jeho pravděpodobně překvapený pohled, slyším jen zavýsknutí kluka v pletené čepici, který mi taktak uhnul, když jsem prudce zabočila přímo do silnice. Běžím mezi auty, předbíhám cyklistu, vezoucího nákup v košíku před řidítky, zahýbám do další ulice, uprostřed níž je alej stromů, táhnoucí se do nekonečna. Běžím stromořadím, jsem jak vítr, tajfun, který trhá listy okolních třešní a ty víří kolem mne. Stromy se míhají a rozpouští jak rozmazaná šmouha po vodových barvách kdesi za mnou v minulosti. Celé to město mizí někde daleko za mými zády. Běžím a sotva se dotýkám země, běžím, kolem mne prolétne sokol, stromy se rozestoupí, silnice zmizí a já utíkám po trávě, vlnící se po zvolna se svažujícím břehu směrem k moři. Posledních pár kroků a prudce zastavuju na písčité pláži. Přede mnou je modrá hladina, kam jen můžeš dohlédnout, bez jediného ostrova. Vlny dorážejí na pobřeží, vyplavují malé lastury a barevné kamínky. Sotva popadám dech, předkloněná, s rukama opřenýma o kolena, dýchám z hluboka a snažím se uklidnit. Moře má barvu jak z těch nejlepších prospektů na krásnou dovolenou, řeklo by se azurovou, racci nalétají do příboje a loví malé rybky. Rozhlédnu se, na obou stranách je jen pláž táhnoucí se do nedozírné dálky, bílý písek, modré moře, zelená tráva na břehu a povlávající vrcholky palem ve větru. Zpocené mokré vlasy mi padají do obličeje, jsem uplně sama.
A v tu chvíli znovu uslyším ten Hlas jak říká : Doběhne na pláž, tak daleko, jak jen může. Kam se vydat, rozhlédne se a spatří jen písek a vodu. Pomalu se jí vrací dech, odhrne si pramen vlasů přilepený na čele, obrátí se a vydává se klidným krokem zpět do svého hotelu. Je to poslední den, už není kam utéct. Těší se zas na své známé z práce, na svou kočku, co jí hlídá kamarádka bydlící v sousedním domě. Už teď ví, jak na to bude vzpomínat. Potřebuje se vrátit do své reality, aby mohla sedět s hrnkem horkého čaje, zabalená do deky, doma ve starém křesle u okna, na které dopadají kapky podzimního deště. Vzpomínat a těšit se na příště.
V tom okamžiku, když mě ten hlas donutí se otočit, strnu, neschopná pohybu.
Kus přede mnou, necelých dvacet metrů, je místo krajiny obdélníkové okno a za ním sál se sedadly. Kino je zpola zaplněné, v sešeřelém sále poznávám některé své známé, spolužáky, holky z internátu. Moje máma sedí někde v zadní řadě, dívá se přísně a jí popcorn. Dívám se na ty tváře, některé znám dobře a jiné se spíš jen mihly mým životem.
A první řadě uprostřed sedí ten muž. Dívá se jako by někam za mě a usmívá se.
Pohlédnu dolů na svoje nohy, jak automaticky zvolna kráčí směrem od moře. K divákům, kteří však plují v tom magickém obdélníku a stejnou rychlostí mé chůze se vzdalují. Jedna dívka, už si nevzpomínám na její jméno, bylo nám tak pět, najednou vstane a v uličce zkouší jít stejným, vyčerpaným krokem jako já. Rozpustí si vlasy a natáhne ke mně ruku. V tu chvíli se mi podlomí kolena a už cítím jen písek na tváři, kamínky tlačící do ramene. Vzduch je prosycený mořem. Skrz řasy přivřených víček vidím zpěněné chuchvalce vrcholků vln, kroužící pokřikující racky. A plachtu malého člunu, který si pomalu razí cestu příbojem směrem ke břehu.
Kavárnou se nesl hlas Charlese Aznavoura, kývl jsem na servírku, dáma o dva stolky dál upíjela z buclaté sklenky pravděpodobně koňak. Dáme si asi ještě ne? zase Tramín? A nebo, mají tady tuším dobré Rulandské, z jižní Francie. Mohlo by nám přijít vhod. Kývla na Rulandské a přistrčila v rychlosti barmance ještě prázdnou sklenici na vodu.
Posledních padesát kroků, třicet. Svah přede mnou končí v nebi. Pagoda nastavěných kamenů je ze severozápadní strany úplně obalená sněhem. Vrchol na dosah, malý kousek světa, odkud vždy můžeš jít jen dolů. Krčím se před větrem za navátou závějí, čaj chutná po termosce, nebe je modré jak oči blonďatých copatých holek ze severu. Není to nejvyšší vrchol, jen můj na který jsem chtěl dojít, abych znovu mohl sjet dolů tam, kam patřím. Posledních několik hodin jsem nemyslel na nic jiného, než jak jít, dýchat. Snažil se zapamatovat části cesty pro orientaci dolů. Teď to všechno odletělo někam s tím nikdy nekončícím větrem. Hrnek s čajem hřeje do rukou, okolo jen sníh a kameny. Není ještě kam spěchat, tady slunce už teď téměř nezapadá, jen zbarví oblohu na pár hodin do modra. Dole je jaro, tady však ještě kvetou pouze ledové krystaly.
Malá loď poskakuje po vlnách jako odraz plamene svíčky v jejích očích.
Promiňte, vím že jste možná uprostřed hovoru, nicméně, mohli bychom si k vám přisednout? Hlas byl melodický, s lehkým nádechem jihu. Překvapeně jsem zvedl oči a málem minul sklenici při nalévání. Katastrofa byla odkloněna bleskurychlou reakcí čtyř ženských rukou. Sklenice, láhev, svíčka, ubrousky, ubrus, vše bylo zachráněno. Byla to ta dáma, polovička staršího manželského páru. Přišli zhruba před hodinou. Byl jsem tak zaujat vyprávěním, že jsem si vůbec nevšiml, jak často se dívá naším směrem. Jednou rukou držela šálek kávy, pak sklenku. Vždycky tak aby cítila vůni. Tmavé oči upřené na nás, vějířky vrásek kolem nich. Světlé pramínky vlasů přicházející s věkem jí padaly do tváře. Prsty druhé ruky se lehce dotýkala zápěstí svého partnera. Měl delší vlasy, šedé jak obloha kolem vrcholu kopce, když víš, že se zase blíží další sníh. Kolem krku kožený řemínek s provrtaným kamenem.
Jmenuji se Alice, usmála se a natáhla ke mě ruku, bez náramků či prstenů. Odsunul jsem židli, abych ji přijal ve stoje, jak mě to učili v mládí a málem jsem porazil stojan s pověšenými kabáty, který jsem měl za sebou. Teď už obě vyprskly smíchy. A já Petra, řekla má přítelkyně a zamávala na muže, který váhavě vstával od stolu. Pojďte, přisedněte si k nám, ale vemte si židli. Kavárna byla na chvíli vytržena ze svého zaběhlého klidného rytmu. Chansoniéra vystřídal Tom Waits a svým chraplavým hlasem zpíval o grapfruitovém Měsíci. Za okny byla noc a postavy s otevřenými deštníky se míhaly ve světle pouliční lampy.
Minutu dvě, jsme se vše na stole i kolem něj snažili uspořádat, abychom měli pohodlí. Petra seděla s hlavou nakloněnou ke straně a dívala se na naše dva nové návštěvníky. Lidé v kavárně se opět vrátili ke svým záležitostem, servírka přinesla ze skladu další víno a postavila ho na prázdná místa v lednici. Tak, co vás přivádí? zeptal jsem se možná trochu nesměle.
Vy, odpověděla Alice a ukázala servírce na naši lahev a druhou rukou prsty naznačila, že by se hodila ještě jedna. Chvíli jsme mlčeli, dokud k nám nedoplula vzduchem a všechny sklenice se naplnili.
Myslím, že jsme se už viděli, pravila zamyšleně Petra, Jen si nemůžu vzpomenout kde.
Alice upila víno a položila levou ruku jemně svému muži na jeho zápěstí. S tím mohu pomoct. Vím, kde to bylo naposledy, řekla trochu tajemně a šibalsky na ni mrkla. Bylo to jedno představení, v jednom jeho okamžiku šel můj muž tančit a já sledovala všechny postavy kolem sebe, sedící, tančící, přítomné i ponořené ve svém příběhu. Pak jsem tě uviděla. Stála jsi na hraně světa diváka a herce, mimo hlavní proud světla. Zavřené oči, rozpuštěné vlasy. Ponořená do zvuku.
Zapadající slunce se stáčelo k severu, jakoby už dnes nechtělo sestoupit za hory a klesnout do oceánu. Den bude dlouhý a hory zářící.
Ty jsi tam ale nebyl, otočila hlavu ke mě a upřela pohled do mých očí. Vím to, protože by jsi tančil také.
Nebyl, přitakal jsem. Myslím, že v tu dobu jsem se koukal na vrcholky hor, jak se po nich plazí stín zapadajícího slunce. Poslouchal jsem vítr a svůj dech. Byl jsem se učit být. Jen jsem tam stál a díval se do těch míst, kde se moře setkává s nebem. Někde tam pro většinu lidí vychází či zapadá Slunce. Někde tam, v nekonečnu.
Alice znovu upila vína, jen lehounce, jak když ho chcete jen nechat rozplynout v ústech. Mám obraz, řekla pak, který mi namaloval tady Paul. Je na něm moře a blankytné nebe. Vstřebávají se do sebe v dálce, tak jak jsi to vnímal asi i ty. V popředí je lehký příboj, vlny se plazí jedna za druhou na písčitý břeh, posetý barevnými kamínky. Bílý písek, kameny, bílé hřebínky vln a blankytné nebe. Uprostřed, skrz příbojem, proplouvá malá plachetnice. Má červenou vratiplachtu a jednoho muže u kormidla. Stín plachty mu zakrývá tvář v jinak dokonale slunečném dni. Loď Je částečně schovaná za vlnami, protože celé je to namalované z podhledu. Jako kdyby jste leželi s jednou tváří v písku, možná vyčerpaní, a vnímali jen její pohyb mezi vlnami, v očekávání co příjde. Loď tančí na vlnách a pár racků krouží kolem ní.
Začala se smát když si prohlédla naše vyjevené obličeje. Paul si nalil další víno. Vše už se někdy stalo, vše prochází v kruhu. Měl lehce chraplavý hlas, jaký mívají muzikanti, zachycení na starých fotkách někde v zakouřeném klubu.
Už vím odkud vás znám, vyhrkla najednou Petra. Ze svého snu, řekla jste mi, že mám běžet, daleko a neohlížet se. Jen tak naleznu to, po čem toužím. Jen běžet a nechat vše plynout kolem sebe. Soustředit se jen na ten okamžik. A být.
Sklenice cinkly o sebe a uvnitř nás zazvonil smích.
Dobrá a teď by mě zajímalo, co se dělo pak na tom jevišti. Nevím totiž, jestli jim nedojde víno, řekl jsem všeobecně celému osazenstvu stolu. Neboj, spiklenecky na mě mrkl Paul, nejsem v této části města poprvé. Atmosféra se uvolnila, vše už se někdy stalo.
Vrchol hory zůstal osamocen, stejně jak milióny let před lidstvem. Jen jedny čerstvé stopy nahoru a jedny dolů. A čtyři barevné stuhy ovázané kolem horního kamene mohyly.
Bosý muž ležel ve svém pokoji, v ložnici, sám. Jeho žena v tuto chvíli o 12 kilometrů dál zachraňovala život neznámému chlapci, který narazil motorkou do stromu. Strop pokoje byl bílý jako sníh, stěny plné narůžovělých květů sakur, natištěných na tapetách. Muž poslouchal ticho. Měl několik oblíbených nahrávek, které pořídil na svých cestách. Dnes to bylo ticho uprostřed vinohradu v jižní Francii z předloňského léta. Vynikající ročník. V tom tichu se mu míhaly obrazy z dnešního představení, jako by se to stalo kdysi dávno. Možná v předchozím životě.
Ta dívka měla studené ruce. Když řekl přicházíme, ona se hned bez váhání přidala. My, z druhé strany Měsíce. On je Úplněk a já Nov. Jing a Jang. Pak hráli film, v němž on byl Hlas a ona člověkem konajícím podle něj. Kdokoliv jiný by dělal co by řekl. Nebo naopak by se on snažil trefit slovy do situace podle toho co by viděl, že druhý dělá. Snažili by se o souhru. O ladnost. Možná i o komičnost, ale ten prvek potřeby určité souhry by takto na poprvé byl důležitý. S ní to bylo jiné, už po pár slovech on řekl že má jít a ona se posadila. Lidé se smáli. Do toho jejich osvětlovač najednou promítl na pozadí scény kus filmu. Prvního, který našel v počítači. Úplné vytržení z reality. V okamžiku když on mluvil o tom, že to děvče má být samo na pustém ostrově a pokoušet se ulovit rybu, ona předváděla, že jede tramvají a čte si knihu. Za nimi z letadla vyskočil muž s padákem, v bílém obleku a řítil se střemhlav k zemi. A najednou se v rohu jeviště objevila uvaděčka a zeptala se, zda ta chudák holka nemá chuť na kafe. Bylo to praštěný a bylo to, jako kdyby se znali několik let. Dosáhli nádherné roztříštěnosti vnímání diváků během necelých pěti minut. Další scény, další obrazy. Zdálo se mu to dávno a neskutečné. Ticho přerušilo zatrylkování skřivana vzlétnuvšího nad modré hrozny. Pak bylo opět ticho s lehkým přívlastkem bzučících včel v dálce.
Kde se tam vzala? Usmívala se a říkala, že je z Měsíce. Že odešla od lidí, aby našla sebe. Chtěla napřed poznat celý svět a při tom všem pozorovat rozmanitost kultur prolínajících se kolem. Jak se jedinci té či oné rasy chovají, co dělají. Jak žijí. A jednoho dne, ležela na pláži, dívala se na moře a přemýšlela, kde se vzala její podstata. Kde je začátek jejího já.
Seděli pak proti sobě na jevišti, ona dorůstala od batolete do holky ve vytahaným tričku a on se míhal před ní jako měnící se filmoví hrdinové. Celý život je film. A nejvíc lidí jsme viděli v televizi. Shlédli jsme se v těch postavách na obrazovce. Tam někde je náš charakter, v každém filmu co jsme kdy viděli, najdeme kus sebe. Televize nám rozšiřuje vnímání, protože v ní nic není skutečné. Sedíme někde v pokoji, doma, zaboření do pohodlného křesla a díváme se na někoho, jak kráčí svižným krokem ulicí města na druhé straně světa. A už v tuto chvíli je to natočené někdy v minulosti, herec je o pár let starší, možná po smrti. Fascinuje nás to, protože neumíme být v přítomném okamžiku, hledáme svůj život v náhradním filmu.
Až do dnes, řekl muž a vypnul pomyslný přístroj na jevišti. Nyní postupujeme do další úrovně. Nejdříve testování na zvířatech, potom na lidech. Extrahovali jsme ze všech filmů tu základní esenci charakteru, jenž požadujeme na naší nové společnosti. Jedna japonská firma vyvinula obrazovku, kterou dokáže vnímat psí oko. Z našich výukových programů budou tito čtyřnozí přátelé doslova uneseni. Záchranář, pomocník starých lidí a nimrodů, miláček dětí. Odpadne tím zdlouhavý a otravný zastaralý způsob výchovy, rozkousané pantofle a poškrábané dveře od bytu. Správné příklady, účelnost již od štěněte. V dalším bodě přichází na řadu kojenci. Základ nové lepší společnosti. Obrazovka nad každou kolébkou. Chcete mít dokonalého pokračovatele vašeho rodu topenářů? Umělce, boxera, právníka, inženýra? Se správným charakterem, takového, jak si ho představujete? Není nic snažšího! Zakoupením našeho vyučujícího DVD získáte balení dětských plínek zdarma jako bonus. Chůvy se stanou hvězdami svítících monitorů, místo svých pokusů o výchovu stylem tytyty, takhle se chová hodný chlapeček? Jejich dobrácké tváře či svůdné postavy, k tomu mužské vzory ostřílených námořníků a právníků s dokonale vyrovnaným krokem a zlatou platební kartou. A naše slova, myšlenky. Cílůvědomé, tvořivé, budující. Charakter se vstřebá lépe prostřednictvím správných kulis, nočního nebe s hvězdami, nad terasami drahých restaurací přímořských hotelů. Hrdinové mají dobře uhlazené krátké vlasy a lesknoucí se chrup. Nebudí to v nás rebelství proti výchově, ale tu správnou touhu, být jako oni. Slunce zapadá, dobře situovaný muž ve společnosti drží v náruči dámu v přiléhavých šatech. Skupina španělských cabaleros drnčí na své kytary a zpívá za doprovodu burácejícího moře. Polibek je nekonečný, konto nevyčerpatelné. Úsměv.
Děkuji, pravila ta dívka, stoupla si před ním na špičky a políbila ho na čelo. Pomohl jste mi se v tom vyznat. Ale nyní odcházím, zpátky do svého světa. Roztáhli oba ruce a letěli na pláž, spolu jako dva orli nad horskými velikány. Kroužili kolem židle, představující horu. Mávali křídly na pozdrav. Ona vykřikla, vrať se v pořádku do údolí človíčku. Ještě jednou zakroužili prostorem ozářeným jediným reflektorem. Pak odplula z jeviště na lodi, kterou ji přivolal z modravých dálav. Místo plachty držela v natažených pažích jeho košili. Díval se za ní ze svého ostrova, za vzdalující se bárkou, až opět zůstal stát v tenkém pruhu světla, jenž vyrobil osvětlovač zakrytím části reflektoru. Balancoval na svém srpku měsíce a pomalu splynul s tmou.
Po přestávce se už do hlediště nevrátila, její místo bylo černým bodem, ke kterému se stále vracel jeho pohled.
Spousta starších lidí vždy říká, že ti mladí už nejsou jako dřív. Mají pravdu, nikdy nemůžou být, je to o množství informací, které do sebe vstřebáváme a svět neustále zrychluje ve své spirále. Točí se tak rychle, že nás, starší z toho prostě někdy bolí hlava. Alice rozlila zbytek vína a pokračovala. Máš pravdu, než bylo něco kloudnýho v televizi tak jsme hltali knížky. Nacházeli jsme tam své hrdiny a snažili se s nima ztotožnit. Myslím, že výchova z domu byla až druhořadá, my jsme chtěli být takoví, jací jsme si přáli. Jeden ze sedmi statečných, Kapitán lodi Bounty nebo čtvrtej z tanku. Timur, šéf své party. Pak právě když člověk zavítá do míst, kde nejsou ani knihy, ani televize, počítače, internet, žasne nad přirozeností lidí. A říkáme jim zaostalí, nedospělí, nevyvinutí, primitivní. Jen kdybychom možná zapomněli, že někdo něco napsal či natočil, vyfotil a sdílel, zmizelo by spousta zbytečných slov a informací. Pak bychom měli ve své přeplněné hlavě prostor na úplné vnímání věcí kolem nás. A byli bychom jen šťastní. Takoví ti tví Měsíčňané a usmála se na Petru. Ta seděla s lehce sklopenou hlavou a pravou ruku položila na hřbet mé. Dotek byl studený i horký, lehce se chvějící. A při tom je to tak snadné, usmála se. Někdy je prostě potřeba příliš se nesnažit a hledat. Věci pak přijdou sami. Nebo lidé. Sny. Jen se je musíme naučit přijmout takové, jací jsou. Noc se přehoupla do své druhé poloviny, milenci odešli kolem desáté.
Když přišla pozdě v noci domů, už spal. Unavená ze sebe shodila oblečení v předsíni a oblékla si jen jeho tričko. Posadila se na kraj postele a poslouchala jak oddychuje. Usmíval se ze spánku, s věčně rozcuchanými vlasy, lapen v ulitě svého snu. V měsíčním světle, prosvítajícím skrz záclonu povlávající v otevřeném okně, jakoby se ta růžová poupata pohnula a začaly z nich opadávat okvětní plátky. Jeden za druhým a kolébavým letem mizely za skříní, čelem postele, pod kobercem. Venku zahoukala sova přesně v okamžiku, když tiše vklouzla pod dekou do jeho náruče.
Servírka za námi zamčela dveře. Déšť ustal. Postávali jsme náhle zamlklí, Paul si ubalil cigaretu a labužnicky z ní potáhl. Kouř v té mokré chladné noci stoupal líně, okolní domy se ponořily do tmy, blízkou křižovatkou projel nablýskaný taxík. Běžte už, řekla Alice a lehce nás oba objala, však se zas jednou potkáme.
V kaluži se zaleskl Měsíc, který se až do této chvíle schovával za mraky.
KOJOT A DUHOVÝ MOST
Nepršelo už delší čas, ale kus od jezera, obklopeného zasněženými velikány, se ze severního břehu klenula majestátní duha. Šplhala vysoko do mraků, nekonečná, bez konce. U jejího úpatí, stojí ve vysoké trávě kojot a sleduje, pohybující se barvy, vpíjící se jedna do druhé, tančící mezi stébly, jak elektrizující had plazící se do nebe.
Pojď.
Vynořil se hlas kdesi uvnitř kojotovy hlavy. Ten dvakrát přešlápl na místě a poté se posadil.
Ani ne, odvětil, líbí se mi tu, na tohle mám ještě čas. A není to moje cesta. Jo, a navíc tu mám nějakou práci.
Mraky zčernaly, nad jedním ze štítů, z náhle se zformovaných bouřkových oblaků, vyšlehl blesk a kolem něj jako šípy vystřelily okřídlené bytosti, připomínající chvíli jestřáby, chvíli vlaštovky, měnící tvar s každým rychlým mávnutím křídel, černé jak noc, rychlé jako přicházející okamžik. Jejich křik polekal celou mýtinu u rybníka, která ztichla tak náhle, jako by všichni přítomní tvorové zatajili dech a znehybněli uprostřed kroku.
A tohle na mě nezkoušej, zavrčel kojot, prostě nemám zájem.
Mraky se rozpustily zpět do blankytného nebe, ptáci se změnili v kapky deště a dopadly na hladinu jezera všechny současně, v dokonalé souhře zvuku, připomínající vzdálené zahřmění. Hladina se ještě chvíli vlnila, než lehké burácení ustalo docela.
Dobře, ozval se znovu hlas, s trochu pobaveným tónem.
Co Tě přivádí? Máš nějaké přání?
Kojotovi se roztáhla tvář do širokého úsměvu. No, mohli by mít zajíci třeba trošku kratší nohy? zazubil se na nebe.
To by asi nešlo, víš, že takhle to nefunguje.
Kojot se podrbal zadní tlapou někde v oblasti krku a postavil se zpět na všechny čtyři, přizvedl hlavu a čenichem zkoumal okolí.
Co tě tedy přivádí? ozval se znovu hlas, uprostřed jeho plynoucího vnímání. Vítr vál lehce od jihozápadu, v blízkém lese jsou dva ostražití jelínci, malé hejno čírek se schováva na jižní straně jezera v rákosí, stopa po jezevci je dva dny stará.
Jen jsem se chtěl podívat, jak Ti to jde, odpověděl nevinně kojot a rozhlédl se. Moc těch vousatých chlápků sem teď zrovna nezabloudí co?
Po chvíli ticha, kdy nad jezerem přelétlo hejno jeřábů a zmizelo za lesem, táhnoucím se východním směrem, vyplňujícím široké údolí, hlas bez náznaku jakýchkoliv emocí odpověděl.
Lidé se mění, sám to víš nejlíp. Jsem fascinován, jakými cestami se jejich složité myšlenky ubírají, ale je to jejich volba. Jednou si vzpomenou na své bratry, sestry. Slyším jejich hlasy, mířící ke mě, se všemi jmény, se všemi prosbami. Jejich čas ale teprve příjde. Teď však jejich vztah k Matce Zemi je stejný, jako jejich vztahy mezi sebou. I k nim samotným. To tě asi zajímalo. Jakou mají šanci. Jako všichni ostatní tvorové, kteří žijí pro tu krátkou chvíli, do níž se narodili. Mým úkolem není zasahovat, v dobrém ani ve zlém. Já jsem tvořitel. Ale můj záměr je jen můj a jejich cesta je jen jejich cestou, i když nosí tělo na miliardách drobných částí mé duše. Stejně jako ty. Žij šťastně s těmi kolem sebe kojote, dvounohými i čtyřnohými.
Kojot se protáhnul a znovu zavětřil. Nebe bylo blankytné a štíty hor se zrcadlily na hladině jezera. Od jednoho břehu k druhému přeletěla bílá volavka. Kojotovi neuniklo, že měla být odrazem, ale prostor nad hladinou byl dočista prázdný.
Zase ty triky, zahučel si pro sebe.
Hlas v jeho hlavě se zasmál a rákosí se rozvlnilo v poryvu větru, který náhle změnil směr. Z houští vyběhli dva poplašení jelínci a s napřažený krky pádili pryč, směrem od kojota, větřící a ostražití.
Ale to s tím malým klukem se ti povedlo kojote, spřádáš své lsti lépe jak pavouk.
Nojo, Tobě taky nic neunikne, zavrčel si pro sebe kojot, znovu se naposledy protáhnul, pak udělal pár kroků směrem k úpatí duhy, lehce ji očichal, po chvíli svižně odběhl směrem k horám a usmíval se pro sebe.
To jsi nemusel, ozval se naposledy, na oko jakoby se zlobící hlas v jeho mysli.
Den byl dokonalý, slunce zapadlo o pět hodin později.
dohra
Malý ostrov nedaleko od pobřeží. Vegetaci nechám na vás, mohou to být palmy, vřes, pokroucené pinie, nebo jen keře plné ibiškových květů. Akát, líska, sem tam blahovičník. Pár trsů rákosí? Na písečné pláži jsou na sobě postavené tři zaoblené kameny. Možná čtyři. Nebo tak nějak. Několik mušlí je po břehu rozházených od racků, ti jsou téměř všude. Člun není nijak zakotven, jen má vytaženou příď z vody. Je starý, trochu oprýskaný, někde by jste na něm určitě našli něco červeného. Slunce je tak vysoko, jak se na tuto zeměpisnou výšku v tuto dobu sluší, vzduch je čerstvý, plný větru. A voní létem.
V písku jsou obtisknuty dva páry stop od bosých nohou.
Žádné komentáře:
Okomentovat