noc a den

byla noc jak stvořená pro výlet

Měsíc. lehce couvá. Ale oslňuje krajinu. Cesta do kopců jen při stříbřitém světle, vynořující se obrysy skal, promrzající tundra.. a světla města blikají v dálce, ještě pár kroků a zmizí za hřebenem

a o kus dál, na severní straně světa, jako elektrizující pulzující úhoři, svíji se po černém nebi polární záře

V jednu chvíli jsem koukal na nebe a procházel soutěskou. Ten sob kus ode mne se lekl víc než já. Nevím jak se může naštvat, takhle v noci, běžel šikmo ode mne a prudce dýchal a chrčel s každým nadechnutím. Kameny se drolili strání, raděj jsem se klidil na opačnou stranu. A díky tomu jsem opět našel pěšinku, z které jsem odbočil, když jsem hltal očima zelenou noc. Tak půjdu ještě, půl hodiny max a najdu pěkné rovné místo na spaní. Opět mi ho ukázali sobi. Páslo se tam malé stádo, občas zvedli hlavy, aby se podívali, jak mi to jde

stan jsem postavil na kruhovém plácku, půda už byla zmrzlá, sobi klidní, nebe plné oktaríny

zmrzlé ráno

východ slunce je v tuto roční doby jako stvořený pro ty, co si rádi přispí

cesta

voda, zajásal jsem v duchu, bude čaj.. akorát se na tom dalo bruslit. louže promrzlá až ke kamenům

stádečko z noci

tančí se soby

jeden fešák pro fanynky

v zamrzlém potoce se dají najít tůňky, čaj bude

měsíční krajina

jako z jiného světa

čarokrásná

relax

podle těchto kytek se dá krásně poznat, kde jsou v tundře mokřady. Většinou víte, že tam zahučíte až nad boty. Teď už je zem zmrzlá, ale kytky se stále drží...

procházel jsem kolem skal a kamenů. Vzpomněl jsem si, jak se v písních a básních opěvují mlčenlivé a tiché kameny. A jiní lidé při tom s nimi mluví.

položil jsem dlaně a čelo na studenou plochu balvanu, čnícího z trávy

v hlavě se mi objevila slova

abych slyšel kameny, musím se napřed naučit poslouchat. Vypnout běžící myšlenky v hlavě a vnímat jen tok přítomné energie, proudící mnou a pulzující okolo. Energii Země.

Pak uslyším mluvit kameny, stromy, vítr, Slunce..

na stráních schovávajících se před sluncem

země trollů

pupek ostrova

oblíbené piknikové místo rodin s dětmi, párů, výletníků, běžců..

stačí vystoupat 600 výškových metrů. Asi jak ze Svatýho Petra na Pláň. 

po práci na kopec

a pak zase dolů, na autobus, den se pomalu rozpouští v šeru

oko medusy

a příjemný večerní mejdan na závěr

Fri Flyt tour
10 years Field Productions
and
 MSP - Days of my youth

clean and peace

na první pohled by se mohlo zdát, že Norsko je neuvěřitelně čistá země.. 

a ono to v mnoých detailech skutečně tak je. I když, někdy mám pocit, že hlavní roli v tom hraje rozloha versus zalidnění.. kdyby tu bylo víc lidí, kdo ví, jak by to vypadalo. Nicméně v některých věcech jsou zde lidé opravdu citliví, vůči přírodě, která je obklopuje. Opravdu málo kdy narazíte v orách, či hned za městem na povalující se odpadky. Většina lidí, je zvyklá na výletech po sobě uklidit a všechno smetí odnést zpět domů..

černé skládky jsem neviděl. Toto je skládka organizovaná, taková dlouhodobější železná neděle u silnice. Dřív nebo později to firma odveze a uklidí. Do té doby si tam můžete poskládat třeba funkční sekačku na trávu. 

Větší problém nastává na mořském pobřeží. Spousta míst je čistých, i těch v okolí měst, ale tam, kde přichází k břehům mořské proudy z oceánu, tam pochopíte, jaký jsme my lidi bordeláři. Není vyjímka, že na pobřeží najdete třeba ledničku. 

To znečištění, které není tolik vidět, ale je o to nebezpečnější, se týká chemických látek a uniků z ropných vrtů. To je plíživá zkáza, pohybující se nevypočitatelně, dřív nebo později ji poznáme na množství zvířat, která jsme zvyklí vídat, nebo na jídle z moře.

Bohužel, velkou měrou kromě turistických lodí, ke znečištění přispívají i rybáři. Ti, kteří na jednu stranu žijí z bohatství, jenž moře přináší, do něj na oplátku hodí vše co nepotřebujou. Množství polistyrénu, plastů, barelů a pod, je někdy opravdu smutný pohled. O sítích nemluvě.

typický obrázek z Nordkappu. Turisté ho rádi dobývají, vyfotí se na uklizeném parkovišti a vrací se zpět. 

Celkově oproti evropě je zde například absence veřejných popelnic. Třeba na zastávkách. Tím že se odpad třídí - 4 rozdílně barevné pytle na papír, karton, plast a bio odpad, plus jeden obyčejnej na všechno ostatní, lidi jsou zvyklí všechno vyhazovat doma. takže na množství lidí se ten svinčík kolem rušných míst dá ještě přežít. Kolik z toho je práce norů a kolik turistů a lidí žijících zde z jiných zemí nevím..

aspoň že ty petflašky a alu plechovky jsou z většiny zálohované. Na automatu je navíc tlačítko, kdy peníze za vrácene flašky můžete věnovat na charitu. Solidarita v praxi, bez zbytečných keců a reklam.

Jsem rád, že mezi mými kamarády, rozlezlými po světě, se najdou lidi, kterým není jedno, jak vypadá prostředí, ve kterém žijí. Kteří dovedou uklízet pláže, cesty, lesy, jen proto, že se jim tam pak líbí víc. To je obětavost, která si zaslouží obdiv. Začít u sebe a ne přemýšlet, co by měli dělat druzí, jak by jsme se pak měli fajn. Zkuste to taky

http://www.keepitclean.cz/

Tady se najdou lidi, kteří se vrhají do podobných, někdy až dost praštěných projektů. Kdo neviděl, doporučuji - Nordfor sola - Na sever od slunce. Aneb jak se dá přežít 9 měsíců na Lofotech na pláži a krom surfování nasbírat ve dvou 4 tuny odpadků.  

http://www.csfd.cz/film/335671-na-sever-od-slunce/

některé komentáře pod tím mě docela dostaly. Bohužel to svědčí trochu o české mentalitě. Je jedno, že to někdo opravdu udělal, a že takových lidí je po světě mnoho. Dá se to z křesla z domu, s hubou umaštěnou od hamburgru, shodit, pochybovat o tom.

Ale jak se chováme k Zemi, tak se nám vše vrátí.

Někdo jednou řekl, že by uplně stačilo. kdyby si každý člověk našel místo, o které by se staral. Ale ne tak aby ho vlastnil, postavil si tam chatu a obehnal to plotem.

Spíš jde o to se snažit aby po nás nic nezůstalo. 

Máte takové místo? já jo. Křičí tam racci a vlny oceánu se lámou o balvany na pobřeží.

že po takovém místě toužíte? co na tom,... nejsou tam zas třeba rozkvetlé louky nebo barevné podzimní stromy.   

i když některé smetí může vypad takřka umělecky, stále je to jen něco, co se nám už nehodilo a nejednoduší je to prostě vyhodit. Někdo to uklidí. Nebo to příroda dřív nebo později vstřebá. snad.

Mám to rád takhle

přirozené

babí léto v plném proudu

fakt se snažím učit norsky, jak vidíte, zakoupil jsem si základní literaturu pro tyto dovednosti..

nojo, ale když kousek za domem je jezero a dál hory..

podzim obnažil stromy a hnědé listí už s nocí obrůstá jinovatkou

zátiší s kořeny a kachnou

večerní běh a v dálce zasněžený Tromsdalstinden.

dobrá, vyrazíme na výlet

Jeden z mála plotů, které tu člověk uvidí. Kolem letiště. Pak ještě sem tam  proti všežravým ovcím. 

 večerní relax u přátel na chatě

ráno, Slunce je ještě za kopcem, ale všudepřítomné břízy svou barvou volají zimu. Cesta je vidět odsud, z tepla a od čaje, jen se v dálce ztrácí v trávě

Dva

Země už začíná být promrzlá. Ale Slunce už probleskuje nad hřebenem kopce

ze stínu do prozářeného dne

cestou necestou

arktický les. bělavý.

blízko města

přítel

plameny

drobný spoluobyvatel jedné planety

Eidkjosen

dámy na lovu

život v poklusu

obrazy

je to jedna kniha
psal jsem ji, no řekněme dva roky s různě dlouhými přestávkami, po večerech, ve chvílích ticha, uprostřed svého světa
je to kniha o lidech, žijících na hranici snů a života
je o snění a o životě ve snech, je o cestách
je o cestách přes tyto hranice
je o Zemi a jejímu vztahu ke Stvořiteli
je o našem vztahu k nim i k nám
a také o kojotovi

jmenuje se Obrazy

dnes jsem si koupil tuš a takový ten kus dřeva s výměnými, různě širokými hroty. Mohlo by to být pero, ale to vypadá jinak. I když pera jsou křídla a ve slovech se dá létat. Nicméně jsem touto soupravou poprvé zkusil kreslit. Je to motiv z té knihy.
Kdyby si to chtěl někdo přečíst, tak mi dejte vědět.
já ještě nakreslím k tomu pár obrázků a popřemýšlím, co s tím udělám...

jak to začíná.. třeba jen pár slov, aby jste byli v obraze.
začíná to předehrou

Autobus číslo 42. Kromě řidiče i pár cestujících. Je večer, okny šikmo proudí dovnitř paprsky zapadajícího Slunce, míhajícího se za domy, daleko, nade všemi. Černé stíny stromů lemujících silnici, kreslí uvnitř autobusu svůj hypnotický obraz. Jeden za druhým běží od předu do zadu, další a další, stíny útlých černých větví a odlesky barevných listů,  lapené mezi kapkami deště na oknech. Vzduch je cítit mokrými kabáty a naftou, tabákem, přicházejícím podzimem. Cestující jsou ponořeni do svých myšlenek a letáků z obchoďáku. Zatoulaní do vzpomínek, na práci, na školu, přítele, na to co udělat k večeři. Stíny kaštanů kreslí kmitavé čáry přes zamyšlené tváře, matika za čtyři, šunka za šedesát. Malý kluk v modré pláštěnce klečí na sedadle a  obkresluje prstem na upocené sklo zapadající Slunce.

Sedí vzadu, s čepicí staženou přes uši, vybledlý oranžový hedvábný šátek kolem krku, hlavu opřenou o sklo. Černé vlasy plné zakroucených prstýnků jí stékají přes tvář, dívá se ven, sleduje krajinu a myšlenky. Autobus zabočil na zastávku, přistoupil pán o holi s malým psem, rozcuchaným, šťastným, věčněsepletoucím pod nohy. Pes vrtí ocasem, muž usedá, něco mu říká, řidič nahodil dvojku, stíny, hluk motoru, oranžové Slunce. ...

dalších sto stránek si zatím nechám pro sebe

děkuji

hav kajakk

sobotní výlet kolem ostrova Håkøya

přichází zima, dny se krátí, sníh už cukruje vrcholky kopců... z moře je to krásně vidět

mezi horama

jen pohyb a zrcadlení sebe

jen pohyb a moře plné nebe

písek a mořští ježci, hory a letící mraky

tam a zase zpátky