Je to zvláštní, kolik vám zbyde věcí, kolik po vás zbyde věcí, kolik zbytečných věcí necháte za sebou. Kolik věcí nepotřebujete a po určité době si na ně ani nevzpomenete.
Všechno se vejde do batohu a tašky. Sice vám časem zase něco přibyde, ale teď se cítíte dobře, máte toho jen tolik, kolik se dá odnést na zádech a v rukách a v tu chvíli víc nepotřebujete.
Já jsem jel autem, bylo to jednoduchý, dlouhý, 42 hodin nonstop. Řízení a spánek na zadním sedadle v klasických jogínských polohách, které všichni znáte. Jeli jsme ve třech, jeli jsme nocí, poslední nocí kterou jsem viděl. Aspoň na nějaký čas.
A ani se člověk nenadál, a byl na polárním kruhu. Začátek května, 30 nad nulou, cesta rovná, ztrácející se v mracích. Kolem borovice, břízy a zvolna se ztrácející smrky. Měnící se krajina, vyprahlá, plná kamenů a malých domků lemujících cesty.
První los. Asi se utopil během zimy, při přechodu řeky. Je večer, slunce stále nezapadá, míříme přes zaplavené Finsko k horám na severu.
Zem je tichá, bez lidí. Silnice kromě hlavních tahů nejsou nijak frekventovaný. Je to znát, prostor ohraničený jen skalnatýma vrcholkama hor, mraky nad hlavou, kroužící orli. Není se čemu divit, s místním počtem obyvatel na kilometr čtvereční je to asi jako kdyby v České republice žilo necelých milionstopadesát tisíc lidí. Cesta se stáčí do sedla mezi kopci, už zbývá jen dlouhá cesta k pobřeží, do nitra fjordů..
začátek května, slunce stále nad hlavou, jdu dál, cesty jsou propletené pavoučí sítě, spojující realitu a snění, jeden svět ve druhém. Na kraji moře bývají majáky, stejně jako my v našich vodách, které známe, hledáme světlo a záříme k druhým.
Žádné komentáře:
Okomentovat